neděle 11. října 2009

Můžeš si za to sama: Společensky přijatelná postižení a populární případy

Napsala meloukhia pro FWD/Forward & this ain't livin'
___________________________________________________________

V zuřivé diskuzi probíhající u mého článku o kampaních proti rakovině prsu používajících vylučující taktiky [ENG] jsme se začali bavit o tom, proč se vlastně rakovině prsu věnuje tak vysoká pozornost, a několik čtenářů přišlo s dost zajímavými myšlenkami. Anna [ENG] podotkla, že hnutí proti rakovině prsu začalo jako lidová organizace založená ženami, které rozčiloval nedostatek povědomí o této nemoci a velké množství zbytečných úmrtí. Mnoho lidí (včetně mě) ve svém komentáři poukázalo na potenciální peněžní zisky, kterých se chytají firmy podporující charitatní případy, aby vypadali jako sociálně zodpovědní. A kaninchenzero [ENG] i Amandaw [ENG] odkázaly na fakt, že rakovina prsu je nemoc druhu "bez viny", což znamená, že lidé, kteří rakovinou prsu onemocní, jsou považováni za nevinné oběti. Za svou rakovinu, jinými slovy, nemůžou.

Tohle však není další příspěvek o rakovině prsu.

Tohle je příspěvek o tom, proč některé zdravotní kondice dostávají větší pozornost než jiné. Protože v Americe* rozhodně máme představy o tom, z čeho bude dobrý mediální případ a z čeho ne, a mnoho takových přestav je zakořeněno právě v představě o osobní zodpovědnosti. Tento koncept má v americké kultuře a společnosti hluboké kořeny a nese s sebou ničivé následky vlekoucí se dodnes.

Celá podstata americké sociální politiky leží kolem myšlenky, že všechno je něčí vina, že konkrétní jedinci si za určité věci můžou sami a že tito jedinci si naši pomoc nezaslouží. Vezměte si třeba americký přístup k chudobě. Navzdory rozsáhlým důkazům nasvědčujícím opak, mnoho lidí očividně věří, že lidé jsou osobně zodpovědní za svou chudobu. Přestože chudoba je klasickým případem mnohonásobného sociálního problému, v němž hraje roli sociální vrstva, do níž se člověk narodil, i jeho gender, lidé stále setrvávají v přesvědčení, že kdyby chudí "prostě víc pracovali" nebo "ukázali nějakou snahu", nežili by v chudobě. Dokonce jsem jednou měla profesora sociologie, který mi řekl, že kdyby chudí "nebyli tak líní, nebyli by chudí".

Konkrétně rakovina plic byla zmíněna jako skvělý příklad nemoci "můžeš si za to sám". Rakovina plic je ve Spojených státech** rakovinou s největším počtem úmrtí co do množství lidí, kteří na ni ročně zemřou (jak tvrdí American Cancer Society [Americká společnost pro léčbu rakoviny]). Není však ani zdaleka tak populární jako rakovina prsu. Proč tomu tak je? Protože jenom hnusní, smradlaví lidé, co kouří, rakovinou plic onemocní.

Přesně tak. Věděli jste, že lidé vystavení karcinogenům kvůli své práci/sociální vrstvě/domovu, pasivnímu kouření, částicím ve vzduchu způsobujím rakovinu, azbestu, atd., rakovinou neonemocní? To jenom kuřáci. Vážně! A to znamená, že rakovinu plic můžeme z mediálního hlediska bezpečně ignorovat, protože lidé jsou osobně zodpovědní za to, že ji dostanou. Už jsem pár lidí s rakovinou plic poznala a každý jeden z nich během diagnózy, léčby a rekonvalescence znovu a znovu zažíval nějakou verzi tohoto rozhovoru:

A: “Mám rakovinu.”

B: “To je hrůza, jakého druhu?”

A: “Rakovinu plic.”

B: “Ach.”

A: “…”

B: “Ty kouříš?”

Kardiovaskulární onemocnění je další příklad velmi závážného lékařského případu, který se týká obrovského množství lidí, a není příliš mediálně známý. Jistě, American Heart Association [Americká společnost pro léčbu onemocnění srdce] už má nějakou propagaci za sebou, plus pár značkových produktů pochybné kvality, ale spousta lidí si stále není vědoma rozsahu kardiovaskulárního onemocnění ani jeho příčin. Prohlídky, prevence a léčba nejsou poskytovány v takovém měřítku, jak se to děje u pomoci lidem s mnohem stravitelnějším zdravotním stavem. Proč? Protože jenom hnusní, tlustí a líní lidé můžou trpět kardiouvaskulárním onemocněním, tudíž si za to můžou sami, tudíž to není hodno mediální pozornosti.

Cukrovka je další nemoc, za níž si ti, kteří jí trpí, domněle můžou sami. Pokud jste diabetik, musí to být vaše chyba. Nejenže neprobíhá žádná větší snaha informovat o tom, jak cukrovka vůbec funguje (hej, věděli jste, že existují různé druhy cukrovky?), tahle pasivita ani příliš nepomáhá ve chvílích, kdy se člověk cukrovkou skutečně musí zabývat.

Ten seznam je delší. Princip je vám jasný. Pokud se dá zdravotní stav bezpečně svalit na člověka, který jím trpí, můžeme ho jako společnost bezpečně a hromadně ignorovat. Kdybychom snad přiznali, že si tyto nemoce zaslouží větší pozornost médií, rovnalo by se to prohlášení, že si lidé zaslouží podporu nehledě na vinu. A to, jak všichni víme, je socialismus.

Z AIDS se kupodivu do jisté míry stal mediální případ, přestože ne na stejné úrovni jako rakovina prsu. Myslím, že je to částečně díky pořádné lidové agitaci ze strany velmi rozličného davu. Ale na začátku? AIDS byl odepsán jako "teploušská rakovina" a jako takový ignorován. Až poté, co si lidé uvědomili, že věci jako infikované zásoby krve, nehody s jehlami v nemocnicích a heterosexuální sex můžou způsobit přenos viru, se AIDS dočkal nějaké veřejné pozornosti. AIDS byl taky jako mediální případ podpořen ve chvíli, kdy významní členové společnosti otevřeně promluvili o skutečnosti, že tuto nemoc mají, a tím přispěli k jeho polidštění. Přesto AIDS nadále zůstává značně poznamenaný. Konzervativní kazatelé například nadále řeční o tom, jak se gayům dostává jejich zasloužené odplaty, a nadále se předpokládá, že lidé s AIDS se nakazili při riskantním sexu nebo užívání drog (popravdě řečeno, uživatelé injekčních drog jsou velkou rizikovou skupinou, z části kvůli tomu, že sociální programy jako jsou výměny jehel jsou hrozně omezené, jelikož Američané nemají zájem zasahovat proti zabranitelným chorobám, které jsou považovány za chybu nedbalého nebo morálně nepřijatelného chování).

Řekla bych, že fibromyalgie je další skvělý příklad toho, jak se Američané nedokáží vypořádat se zdravotními kondicemi, které na nikoho nemůžou svést nebo najít původce onemocnění. Skvělý příklad, navíc obalený pořádným sexismem. Přestože postihuje všechny gendery, je často fibromyalgie považována speciálně za "ženský neduh", a jejím dalším břemenem je, že je v očích americké veřejnosti brána jako "silmulantská choroba". V očích veřejnosti, která je očividně neuvěřitelně vzdělaná ve zdravotních otázkách, zvlášně v možnostech léčby, soudě podle těch nápomocných rad, které neustále poskytuje. Když na nikoho nelze ukázat prstem, lidé jsou méně ochotní akceptovat, že nějaká nemoc skutečně existuje. I když se setkají s lidmi, kteří tou nemocí očividně trpí.

Duševní poruchy také spadají do této kategorie. Protože ji nelze najít na destičce mikroskopu, do jisté míry se předpokládá, že je mentální porucha předstíraná nebo neexistující. A lidé s mentální poruchou jsou podle těchto předpokladů částečně na vině. Určitě to musí předstírat, protože alternativní vysvětlení zní, že lidé mohou být nemocní bez jakéhokoliv očividného důvodu, bez možnosti léčby či pěkného léku, a to je nepřijatelné.

Aby z něj byl případ hodný mediální podpory, zdravotní stav musí být čistý a nezkažený. Musí mít jasnou a očividnou příčinu a oběti za něj nesmí být žádným způsobem zodpovědné. A protože kupa závažných zdravotních onemocnění tato kritéria nesplňuje, informační kampaně a výzkum je vytrvale ignorují.

Což znamená, že řadě velmi vážných zdravotních onemocnění není v této zemi věnován dostatek peněz ani pozornosti. Když se vzdělávání omezuje jen na nemoci, na jejichž oběť nelze svalit vinu, lidé o mnoho informací přicházejí. Včetně lidí z rizikových skupin. Když se dotace omezují na zdravotní stavy bez viny, znamená to, že závažné problémy zůstávají neřešené, a lidé trpící chorobou související s osobní zodpovědností se těžko dočkají respektu, nemluvě o léčbě.

Tohle má ohromný dopad na ty nejzranitelnější skupiny obyvatel, jako třeba lidé s nízkými příjmy, kteří moc nemají na výběr, když přijde na otázky jako je zdravotní stav zapříčiněný vystavením nebezpečným látkám v zaměstnání, nedostatky ve výživě či životem ve znečištěných oblastech. Jako třeba lidé s postižením, kterým by dotace na podpůrné programy skutečně mohly pomoct.

Jde o to, že i zdravotní stavy, které lze jasně připsat volbě životního stylu, mají stále mnohoznačnou povahu. Např. spousta lidí, co kouří, rakovinou plic neonemocní, stejně jako spousta nekuřáků bez jakýkoliv dalších očividných rizikových faktorů ve své zdravotní historii rakovinu plic dostanou. Přesto se stále neobjevuje snaha věnovat aspoň zlomek času dotacím a rozšiřování povědomí (v porovnání s jinými nemocemi, jsem si vědoma, že existuje probíhající výzkum a několik vzdělávacích kampaní o rakovině plic) a veřejnost tak přichází o užitečné info.

Tohle mě napadlo nedávno při bouři nevole vyvolané tím, že domácí násilí je uvedeno jako tzv. preexisting condition (tj. stav, u něhož nemáte od pojišťovny nárok na pojistné krytí, pokud nastal ještě před tím, než jste šli o krytí zažádat). Domácí násilí je dalším problémem, který je spojován s jakousi osobní vinou nebo jednáním ze strany obětí. Kde je nevole na řadou dalších věcí uvedených pod stejnou kategorií? Proč nás neštve skutečnost, že v podstatě jakýkoliv zdravotní problém pod sluncem je za preexisting condition považován? Samotná podstata termínu preexisting condition je protivná, vylučující a odporná.

Nezáleží na tom jak, proč, kdy nebo kde někdo přišel ke svému zdravotnímu stavu či postižení. Záleží na tom, abychom na úkor nemoci vhodně zakročili. Tato myšlenka však podkopává jedno ze základních přesvědčení americké společnosti, což je důvod, proč to jen zřídkakdy uslyšíte v mainstreamu.

___________________________________________________________

* Důvod, proč jsem se článek i navzdory jeho zaměření na americkou společnost rozhodla přeložit, je, že si myslím, že jeho poznatky lze do jisté míry aplikovat i na chování společnosti české.

** Nejen tam, ale i celosvětově.

Žádné komentáře:

Okomentovat