pátek 16. října 2009

Krvavé závěry

Napsala meloukhia pro this ain't livin'
___________________________________________________________

Takže, poslední dobou čtu hodně upíří literatury pro mládež. A tím myslím opravdu hodně. Měla jsem pocit, že pokud o tom hodlám mluvit, měla bych toho mít hodně načteno, abych to mohla spravedlivě posoudit; nehodlám komentovat nějaký společenský trend, aniž bych mu věnovala dostatečnou pozornost. A jak jsem zjistila, když jsem jednou z nesouvisejících důvodů vyrazila do knihkupectví, na trhu existuje spousta upíří literatury pro mládež, což znamená v rozsahu několika polic: The Vampire Diaries [Upíří deníky], Stmívání (The Twilight Saga), Vampýrská akademie (Vampire Academy), House of Night [Dům noci], Blue Bloods [Modrá krev], Night Huntress [Noční lovkyně], Morganville Vampires [Morganvillští upíři], Mortal Instruments [Vražedné nástroje], a to je jen pro ukázku. Nečetla jsem je všechny, ale četla jsem vzorky, spolu s dalšími jednodílnými knihami, co mi doporučili moji čtenáři pro jejich zvrácení obvyklých upířích témat [ENG]: Evernight, Companions of the Night [Společníci noci], and Mr. Darcy, Vampyre [Pan Darcy, vampýr].

Upíří mystiku [ENG] zkoumám už od té doby, co mě Baxt donutila přečíst si Stmívání, a snažím se přijít na to, proč je společnost, v níž žijeme, tak přitahována upíry, a co je momentálně konkrétně na upířích příbězích tak lákavého pro mladé ženy. Také se snažím prozkoumat, zda upíří literatura pro mládež je či není pro mladé ženy škodlivá, vzhledem k jejímu často problematickému obsahu. Řekla bych, že mladé ženy měly vždycky rády fantasy (když jsem chodila na základní/střední školu, mezi mými nejoblíbenějšími knižními sériemi bylo fantasy), ale konkrétně upíří fantasy lidi láká až teď a upíří fantasy má málo společného s lacinými dívčími power fantasy knihami, které jsem čítávala za svého křehkého mládí (ale, koho chci oblbnout, čtenáři, co mě skutečně znají, jsou si moc dobře vědomi, že jsem nikdy nebyla "křehkou mladicí", od "šprtky" jsem přešla rovnou k "průšvihářce"). Netušila jsem, jak moc se na trhu pro mladé upíří literatura v posledních letech rozmohla, jelikož už v knihkupectví nepracuju, a tudíž nejsem v tak častém kontaktu s nakladatelským průmyslem.

Nedávno jsem psala o posunu, jehož jsem si u moderních upířích románů povšimla [ENG], kde se z upíra místo monstra stává milostný objekt. Upíři byli v podstatě přeměněni v nový druh romantického hrdiny a jsou zasazováni do velmi starých příběhů, které se všechny točí okolo zápletky "mladá dívka s neklidnou minulostí se zamiluje do poněkud nebezpečného týpka, překonají spolu nějakou překážku, konec". A abychom byli fér, přesně tohle jsem zbožňovala, když jsem se nacházela ve své fázi literatury pro mládež (copak je někdo, kdo nemiluje Alannu plížící se ven s Georgem Cooperem, Králem zlodějů?).

Tohle se týká i romantických novel, tedy dlouho populárního žánru u mladých žen (a samozřejmě i některých starších čtenářek). A myslím si, že to je na záplavě upíří literatury pro mládež to nejzajímavější. Přestože některé prvky bývají obměněny, jejich příběhy vlastně nepřináší nic nového, avšak jsou přitažlivé i pro starší čtenářky. Řekla bych, že z historického hlediska vždycky existovala jasná hranice mezi fantasy/romantikou pro mládež a fantasy/romantikou pro dospělé, a ta hranice se teď boří.

Tak proč tomu tak je?

Jedním z nejvýznačnějších rysů upíří literatury pro mládež je, že její upíři v podstatě nejsou zlí. Musí být pochopitelně zbaveni své nestvůrnosti, protože bychom se nedokázali ztotožnit s milostným objektem, který pro přežití zabíjí lidi (ačkoliv podstupující duševní muka nad špatnými skutky minulosti v případě napraveného upíra přijatelná jsou). Upíří literatura přišla se spousty kreativních nápadů, jak tento problém vyřešit: upíři živící se zvířecí krví, upíři živící se syntetickou krví, upíři kradoucí zásoby krve z laboratoří/nemocnic/krevních bank, upíří, co krev berou pouze od dobrovolných dárců. Překvapivě jsem nenarazila na žádnou knižní sérii, kde by byl upír ochotný zabíjet pro jídlo zlé lidi jako formu potrestání; předpokládám, že fantasy pomsty není na trhu pro mládež příliš populární (ačkoliv ve Smívání je zmíněno, že Edward tuhle praktiku během své rebelské fáze vyzkoušel).

S tím, že se odstraňuje komponent pití krve, musí autoři samozřejmě zbavit upíry i jejich sexuality. To, co odjakživa dělá upíry pro lidi tak zajímavými, je ona hluboká sexuální symbolika spojená s pitím krve a výměnou tekutin. Takže když nějaký upír krev nepije, byla odstraněna obrovská sexuální metafora, a jelikož ten upír (a téměř vždy se jedná o upíra, ne upírku) odmítá krev pozřít, musí se zdržovat i blízkého fyzického kontaktu se svým romantickým objektem v podobě lidské ženy ze strachu, aby neztratil kontrolu. Výjimkou jsou knihy o Sookie Stackhousové (Pravá krev). které jsou samozřejmě psané pro dospělé, ne pro mladé čtenáře.

Takže jsme se dobrali dvou zvláštních variací: upíři byli odjakživa monstry se sexuálními atributy. Nyní jsou zbaveni sexu i monstróznosti. Stále s sebou nosí auru nebezpečí převzatou z upíří literatury minulosti; zachází se s nimi jako s hororovými postavami a spojujeme si je s věcmi, co na nás vyskočí ze tmy. Ale většina upírů, na které v upíří literatuře pro mládež narazíme, v podstatě o své tesáky přišla. V případě Spika z Buffy je to doslova pomocí čipu, který mu brání páchat násilí - dějová pomůcka, díky níž diváctvo musí se Spikem sympatizovat, až ho nakonec začneme akceptovat jako skutečného spojence a romantický objekt (měla bych však poznamenat, že Buffy nepatří zrovna do kategorie "pro mládež", a ve skutečnosti se hodně mladým fanouškům momentální upíří úrody Buffy nelíbí). S výjimkou zlých upírů, zveličených padouchů, kteří ani žádnou skutečnou osobnost nemají, ti upíři, které ženy milují a znají z moderní upíří literatury, ani opravdovými upíry nejsou.

Nejenže si násilím neberou lidskou krev, hodně z nich dokonce může chodit na denní světlo, držet kříže a česnek, chodit do kostelů, přijít do kontaktu se svěcenou vodou, tekoucí vodou, a tak dále. Některým ani neublíží kolík zapíchnutý do srdce. Udržují si schopnost nesmrtelnosti, odjakživa s upíry spojovanou, a většinu lze zabít pouze setnutím hlavy (v některých případech useknutím končetin) a/nebo jejich zapálením. Takže autoři upíří literatury pro mládež vlastně vyvolávají upíří mýty, aniž by jimi nějak museli omezovat.

Upíři s pásy cudnosti. Jaká to podivná myšlenka.

A přesto myšlenka, kterou lidé očividně "žerou". Patrně se jako společnost nacházíme ve fázi, kdy si žádáme kontrolované nebezpečí a promyšlená rizika. Rádi si představujeme, jak nás někdo ovládne a naprosto očaruje, ale nechceme to "se vším všudy". Líbí se nám představa nesmrtelného, nadlidsky silného partnera, který je hluboce sužován vnitřními boji, někdo, kdo ztělesňuje mytologii se sexuálními atributy, ale ve skutečnosti sex neprovozuje. Také se nám očividně zamlouvá představa, že jsme do vztahu vtáhnuty, místo abychom zakusovaly sexuální svobodu. Vyměňovaná objetí a polibky mezi našimi hlavními hrdiny nám plně stačí, dokonce nás uspokojují, soudě podle toho, jak tyto knihy mizí z poliček.

Totiž, ono vždycky existovalo místo pro romantiku, kterou nazývám cudné svádění; knihy, co nejsou sexuálně explicitní, pohybující se na hranici sexuálních scén, ale nezacházející do grafických detailů. V některých těchto knihách sexuální scéna znamená spíš osahávání se na gauči a líbání než skutečný sex a čtenářky si milostné romány tohoto druhu dlouho vychutnávaly. Většinou jsou ale milostné romány pěkně řízné a některé dokonce oplzlé (existuje důvod, proč se jim říká "trhači živůtku"), a proto mi přijde zajímavé, že se od toho čtenářky odtahují a jdou (tak říkajíc) s otevřenou náručí vstříc upíří literatuře pro mládež, která představuje mnohem krotčejší verzi sexuality.

Opravdu, některým čtenářkám se nelíbí knihy jako je Pravá krev, protože jsou příliš explicitní, a tytéž stížnosti zazněly na adresu Vampýrské akademie. Je to výsledek naší podivné duální kultury, v níž je všechno o sexu, a přesto není ženám dovoleno být sexuální? Naplňuje snad cudná literatura touhu být součástí sexuálního světa, aniž by do něj člověk naplno vstupoval?

Protože něco vám povím, drazí čtenáři: lidé tyhle knížky zcela jistě nečtou proto, že by byly dobré. Vážně, v jednu chvíli jsem, jen abych si pročistila hlavu, popadla Pýchu a předsudek (Pride and Prejudice) a bylo to jako den a noc. Víte, já nikdy nebyla blázen do Jane Austenové, ale jak jsem četla, neustále mě napadalo: "DO PRDELE! TO JE ÚŽASNÝ! TAKHLE KNÍŽKA JE FAKT SAKRA VÝBORNÁ!" Dokonce jsem si části předčítala nahlas a smála se radostí. A pak jsem musela číst Frostbite [Ledové kousnutí] a chtělo se mi brečet.

O upíří literatuře pro mládež ještě mluvit; tímhle jsem jen chtěla pro budoucí články připravit půdu, protože o upíří kultuře jsem sice už mluvila, ale zatím jsem se nedostala přímo k literatuře pro mládež. Takže tenhle příspěvek považujte za férové varování: budou tady upíři.

Žádné komentáře:

Okomentovat