Rozhovor

Napsala meloukhia pro this ain't livin'
___________________________________________________________

Co si pamatuji, s otcem jsme se nikdy nebavili o sexu. Všechno jsem si tak nějak odvodila sama, případně informace posbírala ze všech možných zdrojů. Chci tady však mluvit o tom, když rodiče se svými dětmi o sexu mluví, protože se jedná o důležitý rozhovor, k němuž se dá přistupovat mnoha různými způsoby.

Některé návrhy, o tom, jak mluvit s dětmi o sexu, sexualitě a genderu, na které narážím, mě poněkud znepokojují. Myslím, že jsou tyto návrhy často míněny dobře, přitom ale můžou skutečně ublížit. Lidé by si měli dobře rozmyslet, co vlastně řeknou, protože jde o diskuzi s dalekosáhlými důsledky a bezděky byste mohli rozpoutat něco hodně ošklivého. Mám dojem, že rodiče chtějí tento rozhovor vést, protože mají strach o emocionální a fyzické zdraví svých dětí, ale musí si uvědomit, že i když se člověk snaží být nápomocný, někdy místo toho může škodit. Stejně jako lze tlusté dítě nastartovat na život plný poruch stravování a dalších problémů, pokud ho zostuzujete tím, že ho nutíte zhubnout, protože si myslíte, že být tlustý rovná se být nezdravý, tím, že homosexuální dítě povedete k heterosexuálnímu chování, v něm můžete zasít celoživotní sebenenávist. Stejně tak říct sexuálně "výstřednímu" dítěti, že jediný druh sexu je ten "normální", je nebezpečné. A tak dále.

Hlavní je si uvědomit, že tenhle rozhovor se netýká rodiče, což si spousta lidí neuvědomuje. Tenhle rozhovor se týká dítěte. Jak jeden rodič píše, tohle se netýká mě [ENG]. Základním cílem tohoto rozhovoru by mělo být jak poskytnout dítěti užitečné, zdravé a pro jeho věk vhodné informace a připomenout mu, že se to týká jeho a rozhodnutích, která učiní. Rodiče by také měli mít na paměti, že je v přirozenosti [ENG] dětí a vzláště teenagerů lhát a zamlčovat informace. I když dítě ujistíte, že pokud se vám svěří, nic zlého se mu nestane, stejně se rozhodne vám nic neříct. A musí vědět, že to je v pořádku a že pokud je mu nepříjemné mluvit o něčem se svým rodičem, může o pomoc požádat někoho jiného, a že ten člověk, za kterým půjde, bude respektovat jeho soukromí.

Svou první antikoncepci jsem si zařídila s pomocí starší kamarádky. Ne protože jsem se bála, že by mi otec nepomohl nebo by to neschvaloval, ale protože jsem se styděla, cítila se trapně a nepříjemně a vyrovnávala se s novou fází svého života a cítila jsem se mnohem lépe s někým, kdo nebyl můj rodič. A ona to respektovala a nic o tom otci neřekla, protože pochopila, že v tu chvíli jsem byla ve středu zájmu já a že krytím mých rozhodnutích mi pomáhala udělat ta správná rozhodnutí, jako je použití antikoncepce, místo abych měla nechráněný sex a otěhotněla. Otcův neutrální až pozitivní přístup mi to umožnil, protože jsem se při svém jednání cítila v bezpečí, a i kamarádka mého otce věděla, že je její jednání v pořádku.

Při rozhovoru o sexu jde o mnohem víc než jen os sex. Je to příležitost, jak si promluvit o škále lidské sexuality a genderové identity. Je to šance, jak děti poinformovat, že spoustu věcí je normálních, že jejich těla patří jen jim a mají nad nimi plnou pravomoc. Je to pro rodiče příležitost přiznat, že jiní lidé můžou někdy pro dítě představovat lepší podporu a zdroj informací, a to je v pořádku.

Co je dobré zmínit při rozhovoru o sexu:

• Tvoje tělo patří jen tobě. Nikdo tě nemůže nutit, abys ukázal/a své genitálie, nikdo ti na ně nesmí bez povolení sahat, nikdo by tě neměl nutit sahat na jejich genitálie a ty na cizí genitálie také nesmíš bez povolení sahat. Máš pravomoc se rozhodnout, jestli chceš mít sex, kdy a kde. Musíš respektovat výslovná přání svého partnera/své partnerky týkající se sexu. Máš pravomoc se rozhodnout, zda chceš mít děti a pro případné rodičovství určit vlastní načasování.
• Výslovný souhlas je důležitý a může se snadno změnit v nesouhlas. Pokud někdo řekne "ne" nebo "přestaň", znamená to, že bys měl/a přestat. I ty máš pravomoc říct "ne" a "přestaň", pokud je ti cokoliv nepříjemné. Pokud se rozhodneš, že nechceš mít sex nebo ti některá konkrétní aktivita vadí, nedělá to z tebe horšího člověka. Nikdo nemá právo nikoho nutit do něčeho, co nechtějí obě strany, nikdy.
• Může tě přitahovat naprosto kdokoliv. Můžou tě přitahovat muži, ženy, lidé nejasného genderu i cokoliv mezi tím, to všechno je v pořádku. Tvoje sexuální orientace: heterosexuál, asexuál, bisexuál, queer, lesba, gay, atd. se týká jen tebe samé/ho a nejedná se o "rozhodnutí", něco, co můžeš volně měnit. Není to nic, za co by ses musel/a stydět. Nutno však dodat, že žijeme ve společnosti, pro kterou jsou jisté druhy sexuální přitažlivosti nebezpečné a je nutno s nimi zacházet opatrně. To je na houby a není to fér a neměl/a by ses kvůli tomu nutit do vyjádření sexuality, se kterou se neztotožňuješ: pokud jsi kluk, kterému se líbí kluci, nemusíš předstírat, že se ti líbí holky. Ale měl by sis dát pozor, o jaké kluky projevíš zájem.
• Spousta druhů sexuálních aktivit je normální a zdravá. Do toho, jaký druh sexuality ti způsobuje potěšení, nikomu nic není, dokud se vše děje se souhlasem všech zúčastněných. Pokud si rád užíváš "tvrdší" sex, nedělá to z tebe horšího člověka, neznamená to, že má kdokoliv právo tě obtěžovat, nedělá to z tebe zrůdu. Totéž platí, pokud nemáš o sex zájem vůbec.
• Fetiše mohou být zdravé, normální a v pořádku. Nestyď se za ně. Mluv o nich se svým partnerem/svou partnerkou/svými partnery. Zásadní je komunikace.
  
• I představy jsou zdravé, normální a v pořádku. Pokud máš představu zahrnující znásilnění, neznamená to, že chceš být znásilněn/a. Pokud si chceš své představy sehrát v bezpečném prostředí po dohodě se svým partnerem/svou parnerkou, je to v pořádku. Ale nemůžeš své představy sehrávat bez něčího souhlasu: musíš se ujistit, že jste se na všech scénách pečlivě domluvili a že se všichni neustále cítí bezpečně.
• Sexualita může být nebezpečná. Existuje celá řada sexuálně přenosných chorob a to ne nezbytně přenosných pouze přes soulož. Ochraň sebe a svého partnera/svou partnerku/své partnery tím, že budeš pravidelně chodit na prohlídky, budeš používat kondomy a budeš se pravidelně informovat o svém i parnerově/partnerčině zdravotním stavu. Pokud máš například opar (herpes) neznamená to, že nemůžeš provozovat sex: znamená to, že si se svým parnerem/svou partnerkou/svými partnery musíš o skutečnosti, že máš opar, promluvit.
• Gender (sociální pohlaví) není jednoznačný. Vyjádření našeho genderu může být značně proměnlivé a pokud se cítíš nepříjemně se svým předepsaným genderem nebo máš problém se s ním identifikovat, je to v pořádku. Možná si o tom budeš chtít promluvit s odborníkem nebo si přečíst knihy o genderové identitě, aby ses dozvěděl víc a mohl/a tak svou genderovou identitu prozkoumat. My (tvoji rodiče) nebo já (tvůj rodič) tě podpořím a budu tě milovat, ať už jsi, kdo jsi: pokud tě například všichni považují za holku, ale ty věříš, že jsi chlapec a raději by ses představoval jako náš/můj syn, my/já tě tě v tom podpořím/e a pomůžu ti najít služby, které k tomu možná budeš potřebovat.
• Ani biologické pohlaví není jednoznačné. Zatímco mnoho lidí má biologické pohlaví mužské nebo ženské, někteří lidé se rodí i jinak.
• Na pornu a erotických materiálech nemusí být nutně nic špatného, ale určité druhy porna/erotiky jsou škodlivé. Snaž se hledat v materiálech pro ženy přátelských, které nabízejí firmy ženami vedené. Zatímco většina dětí by od svých rodičů nejpíš nechtěla slyšet doporučení na dobré porno, rodiče mohou děti jemně nasměrovat správným směrem (pokud jsou ve vhodném věku).
• Sexuální hračky jsou také skvělá věc. Opět třeba podotknout, že většina teenagerů nejspíš nechce slyšet rady od svých rodičů nebo s nimi chodit do sexshopu, ale dětem by se mělo dát najevo, že takové hračky jsou přístupné a že je důležité použít ty správné a dobře se o ně starat. (Například použít pro anální hrátky vhodné anální kolíčky.) Jelikož většina sexshopů nevpouští nezletilé zákazníky*, rodiče mohou dětem vyzvednout katalog nebo jim umožnit prohlídku online katalogu takových pro ženy přátelských obchodů jako jsou Good Vibrations nebo Babes in Toyland**.
• Pokud potřebuješ pomoct, sežeň si ji. Pokud ti není příjemné jít za námi/mnou (tvými rodiči/tvým rodičem), je to v pořádku. Mnohem důležitější je, že si seženeš pomoc, ať už jde o jakýkoliv problém. Můžeš jít pro pomoc za mými/našimi přáteli a oni budou respektovat tvoje právo na soukromí. Můžeš jít pro pomoc i za jinými dospělými přáteli, ale buď prosím opatrný/á, protože někteří dospělí "přátelé" ve skutečnosti nejsou moc přátelští.

Co by se při rozhovoru o sexu rozhodně nemělo říkat:

• "Počkej, dokud se nevdáš/děti potřebují matku a otce/nemůžeš mít děti, pokud nejsi v manželství/svobodné rodičovství je špatné/rodičovství homosexuálů je špatné/sex před svatbou je špatný." To ničemu nepomáhá. Jde o zahanbování.
• "Lidé mohou mít jen jednoho sexuálního partnera/jedině monogamie je normální.“ Monogamie není jediný sexuální/životní styl . Možností je také polyamorie. Důležité je zdůraznit komunikaci; tajní partneři nejsou v pořádku. Více partnerů se vzájemným souhlasem a diskuzí ano.
• "Některé ženy si znásilnění zaslouží." To jako vážně? Tohle bych neměla muset vysvětlovat, ale někteří lidé skutečně věří, že ženy, které se oblékají/chovají určitým způsobem si do jisté míry znásilnění zaslouží. Jak bylo zmíněno na Fugitivus, takovéhle názory vlastně dělají z žen terč [ENG], protože násilníci takové řeči slyší a začnou takové ženy považovat za skvělé oběti pro znásilnění.
• "Pokud pro partnera něco uděláš, on ti pak dluží a ty máš právo po něm vyžadovat odměnu." Ehm, ne. Vztahy fungují na principu "ber a dej", jsou o vzájemných kompromisech.
• "Měl/a bys/musíš za mnou s čímkoliv přijít." I když byste byl ten nejfajnovější, nejotevřejnější a nejbáječnější rodič pod sluncem, o některých věcech s vámi dítě prostě mluvit nechce. Musí vědět, že to je v pořádku, a že si může o tom může jít promluvit s jiným důvěryhodným dospělým.

___________________________________________________________

* V Česku může být situace jiná; nejspíš se to liší obchod od obchodu.

** Jde o americké obchody, v Česku si nejsem vědoma žádných vysloveně pro ženy přátelských sexshopů.

Můžeš si za to sama: Společensky přijatelná postižení a populární případy

Napsala meloukhia pro FWD/Forward & this ain't livin'
___________________________________________________________

V zuřivé diskuzi probíhající u mého článku o kampaních proti rakovině prsu používajících vylučující taktiky [ENG] jsme se začali bavit o tom, proč se vlastně rakovině prsu věnuje tak vysoká pozornost, a několik čtenářů přišlo s dost zajímavými myšlenkami. Anna [ENG] podotkla, že hnutí proti rakovině prsu začalo jako lidová organizace založená ženami, které rozčiloval nedostatek povědomí o této nemoci a velké množství zbytečných úmrtí. Mnoho lidí (včetně mě) ve svém komentáři poukázalo na potenciální peněžní zisky, kterých se chytají firmy podporující charitatní případy, aby vypadali jako sociálně zodpovědní. A kaninchenzero [ENG] i Amandaw [ENG] odkázaly na fakt, že rakovina prsu je nemoc druhu "bez viny", což znamená, že lidé, kteří rakovinou prsu onemocní, jsou považováni za nevinné oběti. Za svou rakovinu, jinými slovy, nemůžou.

Tohle však není další příspěvek o rakovině prsu.

Tohle je příspěvek o tom, proč některé zdravotní kondice dostávají větší pozornost než jiné. Protože v Americe* rozhodně máme představy o tom, z čeho bude dobrý mediální případ a z čeho ne, a mnoho takových přestav je zakořeněno právě v představě o osobní zodpovědnosti. Tento koncept má v americké kultuře a společnosti hluboké kořeny a nese s sebou ničivé následky vlekoucí se dodnes.

Celá podstata americké sociální politiky leží kolem myšlenky, že všechno je něčí vina, že konkrétní jedinci si za určité věci můžou sami a že tito jedinci si naši pomoc nezaslouží. Vezměte si třeba americký přístup k chudobě. Navzdory rozsáhlým důkazům nasvědčujícím opak, mnoho lidí očividně věří, že lidé jsou osobně zodpovědní za svou chudobu. Přestože chudoba je klasickým případem mnohonásobného sociálního problému, v němž hraje roli sociální vrstva, do níž se člověk narodil, i jeho gender, lidé stále setrvávají v přesvědčení, že kdyby chudí "prostě víc pracovali" nebo "ukázali nějakou snahu", nežili by v chudobě. Dokonce jsem jednou měla profesora sociologie, který mi řekl, že kdyby chudí "nebyli tak líní, nebyli by chudí".

Konkrétně rakovina plic byla zmíněna jako skvělý příklad nemoci "můžeš si za to sám". Rakovina plic je ve Spojených státech** rakovinou s největším počtem úmrtí co do množství lidí, kteří na ni ročně zemřou (jak tvrdí American Cancer Society [Americká společnost pro léčbu rakoviny]). Není však ani zdaleka tak populární jako rakovina prsu. Proč tomu tak je? Protože jenom hnusní, smradlaví lidé, co kouří, rakovinou plic onemocní.

Přesně tak. Věděli jste, že lidé vystavení karcinogenům kvůli své práci/sociální vrstvě/domovu, pasivnímu kouření, částicím ve vzduchu způsobujím rakovinu, azbestu, atd., rakovinou neonemocní? To jenom kuřáci. Vážně! A to znamená, že rakovinu plic můžeme z mediálního hlediska bezpečně ignorovat, protože lidé jsou osobně zodpovědní za to, že ji dostanou. Už jsem pár lidí s rakovinou plic poznala a každý jeden z nich během diagnózy, léčby a rekonvalescence znovu a znovu zažíval nějakou verzi tohoto rozhovoru:

A: “Mám rakovinu.”

B: “To je hrůza, jakého druhu?”

A: “Rakovinu plic.”

B: “Ach.”

A: “…”

B: “Ty kouříš?”

Kardiovaskulární onemocnění je další příklad velmi závážného lékařského případu, který se týká obrovského množství lidí, a není příliš mediálně známý. Jistě, American Heart Association [Americká společnost pro léčbu onemocnění srdce] už má nějakou propagaci za sebou, plus pár značkových produktů pochybné kvality, ale spousta lidí si stále není vědoma rozsahu kardiovaskulárního onemocnění ani jeho příčin. Prohlídky, prevence a léčba nejsou poskytovány v takovém měřítku, jak se to děje u pomoci lidem s mnohem stravitelnějším zdravotním stavem. Proč? Protože jenom hnusní, tlustí a líní lidé můžou trpět kardiouvaskulárním onemocněním, tudíž si za to můžou sami, tudíž to není hodno mediální pozornosti.

Cukrovka je další nemoc, za níž si ti, kteří jí trpí, domněle můžou sami. Pokud jste diabetik, musí to být vaše chyba. Nejenže neprobíhá žádná větší snaha informovat o tom, jak cukrovka vůbec funguje (hej, věděli jste, že existují různé druhy cukrovky?), tahle pasivita ani příliš nepomáhá ve chvílích, kdy se člověk cukrovkou skutečně musí zabývat.

Ten seznam je delší. Princip je vám jasný. Pokud se dá zdravotní stav bezpečně svalit na člověka, který jím trpí, můžeme ho jako společnost bezpečně a hromadně ignorovat. Kdybychom snad přiznali, že si tyto nemoce zaslouží větší pozornost médií, rovnalo by se to prohlášení, že si lidé zaslouží podporu nehledě na vinu. A to, jak všichni víme, je socialismus.

Z AIDS se kupodivu do jisté míry stal mediální případ, přestože ne na stejné úrovni jako rakovina prsu. Myslím, že je to částečně díky pořádné lidové agitaci ze strany velmi rozličného davu. Ale na začátku? AIDS byl odepsán jako "teploušská rakovina" a jako takový ignorován. Až poté, co si lidé uvědomili, že věci jako infikované zásoby krve, nehody s jehlami v nemocnicích a heterosexuální sex můžou způsobit přenos viru, se AIDS dočkal nějaké veřejné pozornosti. AIDS byl taky jako mediální případ podpořen ve chvíli, kdy významní členové společnosti otevřeně promluvili o skutečnosti, že tuto nemoc mají, a tím přispěli k jeho polidštění. Přesto AIDS nadále zůstává značně poznamenaný. Konzervativní kazatelé například nadále řeční o tom, jak se gayům dostává jejich zasloužené odplaty, a nadále se předpokládá, že lidé s AIDS se nakazili při riskantním sexu nebo užívání drog (popravdě řečeno, uživatelé injekčních drog jsou velkou rizikovou skupinou, z části kvůli tomu, že sociální programy jako jsou výměny jehel jsou hrozně omezené, jelikož Američané nemají zájem zasahovat proti zabranitelným chorobám, které jsou považovány za chybu nedbalého nebo morálně nepřijatelného chování).

Řekla bych, že fibromyalgie je další skvělý příklad toho, jak se Američané nedokáží vypořádat se zdravotními kondicemi, které na nikoho nemůžou svést nebo najít původce onemocnění. Skvělý příklad, navíc obalený pořádným sexismem. Přestože postihuje všechny gendery, je často fibromyalgie považována speciálně za "ženský neduh", a jejím dalším břemenem je, že je v očích americké veřejnosti brána jako "silmulantská choroba". V očích veřejnosti, která je očividně neuvěřitelně vzdělaná ve zdravotních otázkách, zvlášně v možnostech léčby, soudě podle těch nápomocných rad, které neustále poskytuje. Když na nikoho nelze ukázat prstem, lidé jsou méně ochotní akceptovat, že nějaká nemoc skutečně existuje. I když se setkají s lidmi, kteří tou nemocí očividně trpí.

Duševní poruchy také spadají do této kategorie. Protože ji nelze najít na destičce mikroskopu, do jisté míry se předpokládá, že je mentální porucha předstíraná nebo neexistující. A lidé s mentální poruchou jsou podle těchto předpokladů částečně na vině. Určitě to musí předstírat, protože alternativní vysvětlení zní, že lidé mohou být nemocní bez jakéhokoliv očividného důvodu, bez možnosti léčby či pěkného léku, a to je nepřijatelné.

Aby z něj byl případ hodný mediální podpory, zdravotní stav musí být čistý a nezkažený. Musí mít jasnou a očividnou příčinu a oběti za něj nesmí být žádným způsobem zodpovědné. A protože kupa závažných zdravotních onemocnění tato kritéria nesplňuje, informační kampaně a výzkum je vytrvale ignorují.

Což znamená, že řadě velmi vážných zdravotních onemocnění není v této zemi věnován dostatek peněz ani pozornosti. Když se vzdělávání omezuje jen na nemoci, na jejichž oběť nelze svalit vinu, lidé o mnoho informací přicházejí. Včetně lidí z rizikových skupin. Když se dotace omezují na zdravotní stavy bez viny, znamená to, že závažné problémy zůstávají neřešené, a lidé trpící chorobou související s osobní zodpovědností se těžko dočkají respektu, nemluvě o léčbě.

Tohle má ohromný dopad na ty nejzranitelnější skupiny obyvatel, jako třeba lidé s nízkými příjmy, kteří moc nemají na výběr, když přijde na otázky jako je zdravotní stav zapříčiněný vystavením nebezpečným látkám v zaměstnání, nedostatky ve výživě či životem ve znečištěných oblastech. Jako třeba lidé s postižením, kterým by dotace na podpůrné programy skutečně mohly pomoct.

Jde o to, že i zdravotní stavy, které lze jasně připsat volbě životního stylu, mají stále mnohoznačnou povahu. Např. spousta lidí, co kouří, rakovinou plic neonemocní, stejně jako spousta nekuřáků bez jakýkoliv dalších očividných rizikových faktorů ve své zdravotní historii rakovinu plic dostanou. Přesto se stále neobjevuje snaha věnovat aspoň zlomek času dotacím a rozšiřování povědomí (v porovnání s jinými nemocemi, jsem si vědoma, že existuje probíhající výzkum a několik vzdělávacích kampaní o rakovině plic) a veřejnost tak přichází o užitečné info.

Tohle mě napadlo nedávno při bouři nevole vyvolané tím, že domácí násilí je uvedeno jako tzv. preexisting condition (tj. stav, u něhož nemáte od pojišťovny nárok na pojistné krytí, pokud nastal ještě před tím, než jste šli o krytí zažádat). Domácí násilí je dalším problémem, který je spojován s jakousi osobní vinou nebo jednáním ze strany obětí. Kde je nevole na řadou dalších věcí uvedených pod stejnou kategorií? Proč nás neštve skutečnost, že v podstatě jakýkoliv zdravotní problém pod sluncem je za preexisting condition považován? Samotná podstata termínu preexisting condition je protivná, vylučující a odporná.

Nezáleží na tom jak, proč, kdy nebo kde někdo přišel ke svému zdravotnímu stavu či postižení. Záleží na tom, abychom na úkor nemoci vhodně zakročili. Tato myšlenka však podkopává jedno ze základních přesvědčení americké společnosti, což je důvod, proč to jen zřídkakdy uslyšíte v mainstreamu.

___________________________________________________________

* Důvod, proč jsem se článek i navzdory jeho zaměření na americkou společnost rozhodla přeložit, je, že si myslím, že jeho poznatky lze do jisté míry aplikovat i na chování společnosti české.

** Nejen tam, ale i celosvětově.