Komentáře a mýtus svobody slova

Napsala meloukhia 3. května 2010 pro this ain't livin'
___________________________________________________________

Doporučené čtení: Fiktivní "svoboda" slova [ENG] a "Jo, a co moje 'právo' na svobodu slova?" [ENG]

Moderování komentářů.

Každá stránka, která má zavedeno moderování komentářů, nevyhnutelně narazí na obvinění, že popírá právo na svobodu slova. Na toto téma se již mnohokrát kvalitně psalo, ale myslím, že si zaslouží probrat znovu. Rozhodně je to záležitost, která se bude neustále objevovat, protože taková už je povaha internetu. Někdy to vypadá, že stále dokola používáme tytéž argumenty, někdy dokonce v tom samém okruhu lidí.

Svoboda slova se považuje za základní lidské právo, i tak ji ale nelze brát za samozřejmost. Někteří lidé žijí v zemi, kde je svoboda slova silně omezena. Jiné státy zase mají velmi přísné zákony proti urážce na cti; kupříkladu Velká Británie. Teď je potřeba něco poznamenat: To vláda určuje, jak velká je svoboda slova, a vláda provádí cenzuru, pokud nějaká existuje.

Webová stránka není vláda.

Někteří lidé nazývají moderování komentářů "cenzurou". Až na to že o cenzuru nejde. Právo odmítnout publikovat na individuální úrovni je totiž v mnoha státech vedle svobody slova také zákonem celkem dobře chráněno. Rozumí se totiž, že odmítnutí publikace na jednom místě nepředstavuje nepřekonatelnou bariéru ve svobodném vyjadřování svých názorů. Mně mnohokrát odmítli publikovat; zrovna minulý týden jsem editorovi poslala dopis, který publikován nebyl. Omezují noviny The Press Democrat moji svobodu slova? Vůbec ne.

Kdyby zamítnutí publikování bylo porušením práva na svobodu slova, říkaly moje staré komentátorské předpisy, pak The New Yorker moji svobodu slova porušuje pravidelně od roku 1993. (To byla sakra dobrá báseň, to vám povídám! Sakra dobrá!) Časopisy, noviny i další média se mohou sami rozhodnout, co (ne)budou publikovat/vysílat. Tato rozhodnutí někdy vychází z kvality nabízeného obsahu, jindy třeba z nedostatku místa. Někdy jde o zlověstnější důvody, jako je strach ze ztráty inzerentů nebo nátlak ze strany příslušníků vlády. Tohle je důvod, proč musíme chránit svobodu tisku; aby nám strach nikdy neznemožnil publikovat.

Jedna stránka nemůže člověka, co chce vyjádřit svůj názor, potlačit. Pokud napíšu komentář třeba na Shapely Prose [ENG], moderátorovi můj komentář přijde urážlivý a odmítne ho publikovat či ho smaže, můžu ten komentář klidně zveřejnit někde jinde, včetně mé vlastní stránky nebo bezplatného blogu. Jednotlivé stránky se ale mohou rozhodnout, jak chtějí konverzaci ve svém prostoru nasměrovat. Možná mi to přijde nefér, že mi komentář smazali, možná nechápu proč, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že Kate Harding omezuje moje právo na svobodu slova.

Existuje množství důvodů, proč se webová stránka rozhodne pro moderování komentářů. Nejočividnější je samozřejmě ten, aby odstranili sprostý či urážlivý materiál. Zvláště na stránkách o sociální spravedlnosti jsou bohužel takové komentáře velmi časté. Další důvod je, že majitelé stránek se cítí osobně zodpovědní (zákony se různí) za obsah na svých stránkách. Pokud jsou komentáře urážlivé, jejich hostitel se tím musí zabývat. Když někdo v komentářích vyvolává hádky, majitel stránek je nucen řešit to, že je využíván jako prostředník. Když se někteří čtenáři kvůli komentářům necítí bezpečně, majitel stránky je za to zodpovědný.

Dalším důvodem je chuť diskuzi nějak vytvarovat. Stránky s tvrdými moderovacími předpisy navštěvuji nejradši a jejich komentáře obvykle stojí za předčtení. Vím totiž, že půjde o zajímavou diskuzi. Komentáře, co byly publikovány, konverzaci nějak obohatí, ať už zajímavými podněty, doplňováním faktů či myšlenkami inspirovanými článkem nebo ostatními komentáři. Je rozdíl mezi dobře naplánovaným čajovým dýchánkem a festivalem čaje.

Svoboda slova na internetu je rozhodně důležité téma. Jsem například pevně proti jakémukoliv omezování od poskytovatelů internetu. Velmi mě pobuřují příkazy na stáhnutí obsahu a jiné taktiky využívané k potlačování svobody slova, ať už zneužitím zákona či technologie. Existují témata, o nichž bychom mluvit a měli bychom za ně bojovat; přinejmenším se chci ujistt, že stánky jako Blogger a Tumblr budou nadále fungovat a lidé bez dostatku financí si vždy budou moct zdarma založit svůj vlastní server.

Ale přestaňme vyřvávat, že moderování komentářů je cenzura nebo porušování svobody slova, protože tak to prostě není. Je v pořádku mít vlastní názor na to, jak moderátoři diskuzi vedou, ale nelze tvrdit, že se jejich pravomoc rovná pravomoci státu a vlády. Že jsou tvrdé moderátorské předpisy úplně jako represivní politický režim. Že moderátoři, co se snaží konverzaci nějakým způsobem zorganizovat, jsou příšerní lidé, co jenom chtějí potlačovat diskuzi a odlišné názory.

Tento článek je věnován všem stránkám s tvrdými moderátorskými předpisy a všem tvrdý moderátorům. Je to obtížná cesta, po které kráčíte, a já vás (jsem také tvrdý moderátor) naprosto respektuji. A spousta lidí, co se 'práv' na svobodu slova dovolávají nejhlasitěji, se nikdy nemusela vypořádávat z výzvami, které přináší moderování vysoce navštěvovaných stránek s problematikou rovnosti a sociální spravednosti; nemají ani představu, jaké urážky může taková stránka přitahovat, věci, co se lidé do komentáře nebojí napsat. Nemají představu o té dřině, kterou vytváření komunity úměrně bezpečné pro většinu čtenářů představuje.

Více moudrých slov z AskMen

Napsala meloukhia 5. listopadu 2009 pro this ain't livin'
__________________________________________


Víte, co mám nejradši na AskMen? Pokaždé, když nemám dobrou náladu nebo si nejsem jistá, o čem chci psát, kliknu na jejich stránku a čeká mě pobavení, zděšení i inspirace. Pokaždé. Obvykle ani nemusím klikat nijak dlouho, protože se objeví něco úžasného přímo přede mnou. Vážně oceňuji, kolik péče a pozornosti věnovala jejich redakce následující záležitosti.

Dnes mají speciál, s milým článkem nazvaným "Jak poznat, že vám hodlá zahnout", doplněný misogynistickými komentáři od čtenářů AskMen! Kteří se mě očividně snaží pobavit stejně odhodlaně jako redakce.

Začneme s důvodem číslo jedna: Trpí "zmíňovitýdou".

Ano, protože když začne vaše přítelkyně náhodně a opakovaně zmiňovat něčí jméno, je to jasně proto, že s tím člověkem hodlá vyspat. Ne proto, že spolu, řekněme, pracují na projektu nebo že navázala nové přátelství či že je tato osoba v jejím životě/na jejím pracovišti nová, a proto o ní momentálně přemýšlí. Ne, je to určitě proto, že "na něj nemůže přestat myslet". (Pokaždé je to "on", samozřejmě, protože kdyby vás vaše přítelkyně podváděla s "ní", bylo by to sexy a tudíž v pořádku.)

Číslo dvě: Dává vám prostor-trochu moc prostoru.

Ženy očividně nemohou být zaneprázdněné nebo mít vlastní osobní život, což znamená, že všechen svůj čas plánují tak, aby vyhovoval jejich partnerům. Takže pokud s vámi vaše přítelkyně najednou nemůže trávit tolik času, očividně to znamená, že ten čas tráví s jinými muži. Není to proto, že je to profesionálka s pevnou uzávěrkou či matka, která má plno práce, zatímco je její dítě na prázdninách nebo cokoliv jiného. Ne. Ona zahejbá. Nebo o tom uvažuje.

Číslo tři: vyvolává podněty k hádce.

Nikdo totiž nemůže mít rozumné důvody pro hádku. Ženy, které se zabydlují ve vztahu a cítí se lépe, když mohou o svých problémech promluvit, neexistují. Protože muži jsou vždy dokonalí, což znamená, že jejich přítelkyně nemají žádné důvody ke kritice, vůbec. Rozhodně nemůže jít o případ, kdy partner třeba udělal něco extrémně nesnesitelného, což bylo chvíli tolerováno a poté na to upozorněno.

Že by měl někdo špatný den a přišel domů / šel ven prostě v příliš unavené a frustrované a vůbec ne trpělivé či tolerantní náladě, to se nestává. Ženy přece nemůžou nic rozrušovat či rozčilovat. Ne, ne, když ženy někoho požádají, aby s něčím přestali, nebo chtějí rozebírat problémy ve vztahu, je to proto, že hledají ospravedlnění k nevěře.

Číslo čtyři: Je záhadnější.

…

Kdo je to ta žena s maskou? Vážně? Tohle je znamení, že někdo podvádí? Nemůže jít, řekněme, o znamení toho, že pro vás přítelkyně chystá něco výjimečného jako překvapení? Nejde o znamení toho, že očekává nějakou důležitou zprávu a chce se s ní podělit, až se vše usadí? Nebo o znamení toho, že o něčem hluboce přemýšlí a chce tomu nějakou dobu věnovat?

Číslo pět: Je méně příchylná.

Protože vztahy mají stejnou povahu od samého počátku. Partneři nikdy nezaživají přílivy a odlivy přitažlivosti, nikdy neprocházejí těžkými obdobími, kdy jim zrovna není do mazlení, nikdy se nestresují nebo nerozptýlí natolik, že se necítí na postelové hrátky. Aspoň se ten článek zdržel toho, aby mužům říkal, že by prostě měli tlačit trochu víc a jejich přítelkyním se to zalíbí.

Díky za pobavení, AskMen! Napadá mě, že hodně z těchto takzvaně zaručených znaků, že žena podvádí/přemýšlí o nevěře, můžou ve skutečnosti značit psychologickou poruchu, být, řekněme, známkou toho, že se blíží nějaké zatím neurčené problémy, že žena zažívá těžkosti v práci nebo že jí hrozí ztráta přátelství. Takže možná místo toho, abyste předpokládali, že vám vaše přítelkyně zahýbá, byste se třeba mohli zeptat, co se děje a zjistit, jestli můžete nějak rozumně pomoci.

Protože mám pocit, že obviňovat svou přítelkyni z podvádění, zatímco prochází těžkým obdobím, je dost jistý způsob, jak vztah rozbít a jen na svou přítelkyni naházet další svinstvo.

Jak správně mluvit: Kretén

Napsala meloukhia pro FWD/Forward
___________________________________________________________

Vítejte do seriálu článků Jak správně mluvit, v němž budou čas od času naše pisatelky/naši pisatelé rozebírat různá slova urážlivá pro lidi s postižením, hovořit o tom, za jakých podmínek se používají a jak je používat přestat. Ableismus* do feminismu nepatří, takže se musíme zamyslet nad tím, jak ableistický jazyk vymazat z našeho slovníku. Tento příspěvek patří do kategorie "začínáme s feminismem", proto jsou komentáře otevřeny pro dotazy čtenářek/ů a diskuzi. Uvědomte si, prosím, že ableistický jazyk je v příspěvku použit pro účely diskuze a kritiky; z názvu si můžete představit, o jaký druh jazyka se bude jednat, a pokud vás taková rozčilují či eozrušují, bude možná pro vás bude vhodnějšá tento příspěvek nečíst.

Slovo "kretén" se používá pro označení člověka omezené inteligence, často ještě v souvistlosti s tím, že je považován za otravného. "Ten kretén mi ty brzdový destičky nevyměnil pořádně, takže mám teď podělanej rotor!" "Karel z účetního je takovej kretén!"

"Kretén" je ableistické slovo, které bychom neměli používat, pokud se považujeme za spojence lidí s postižením. Spousta dalších slov, co nám slovník tak užitečně poskytuje (např. idiot, blbec, mongoloid, imbecil, hlupák, debil), je také ableistická.

Povězme si nejdříve něco o původu slova "kretén", co říkáte? První záznam o jeho použití** můžeme nalézt ke konci 18. století, kdy bylo do angličtiny přeneseno ze slova dialektu alpské francouzštiny, crestin, ve významu "trpasličí a deformovaný idiot" [ENG]. (Mimochodem, nechce si někdo zahrát hru "kdo najde nejvíc ableistického jazyka ve slovníkových definicích"?) Onen výraz pravděpodobně pochází ze slova vulgární latiny pro označení "křesťana", což může být, podle toho, jaké autoritě podléhá vaše víra, odkaz na utrpení Krista, lidskost lidí s postižením nebo fetišizace nevinnosti jako představy, že lidé s postižením nemohou zhřešit a jsou tudíž křesťanští. Jiné autority se domnívají, že je tento výklad nesprávný a že slovo "kretén" by mohlo mít stejné etymologické kořeny jako slovo "kreatura". Ať už dáváte přednost jakékoliv etymologii, počátky tohoto slova očividně leží v ableistickém myšlení.

Není jasné, o jaký lékařský stav se v alpské francouzštině jednalo, ale anglicky mluvící část světa*** tak označovala lidi s hypetoriózou či nedostatkem jódu, a oba tyto problémy byly ve francouzských Alpách zjevně běžné. Později v té souvislosti vznikl termín kreténismus spojený s veřejnými osobami nízké inteligence a ve výsledku to slovo lidé začali používat k označení těch, které považovali za neinteligentní, ačkoli tito jedinci netrpěli zdravotními problémy, které toto slovo původně označovalo.

S příchodem 20. století tak lékařská obec přestala toto slovo užívat k popisu skutečného zdravotního stavu, když nabylo tak pejorativního významu, přestože výraz "kretén" ještě můžeme v některých lékařských textech nalézt. Jeho nadálé používání anglicky**** mluvící veřejností reflektuje její v jazyku hluboko zakořeněný ableismus a také pro mnoho lidí běžné představy o inteligenci a elitářství. Stejně tak je až děsivě rozmohlá představa, že hodnocení inteligence lze brát za počitatelnou hodnotu a že lidé s nižší "inteligencí" podle objektivního testování jsou na nižší úrovni než ti s inteligencí "vyšší". (Lidé s takovou ideou se v této sérii článků taky ještě mnohokrát objeví.)

Co se tedy dá říct místo slova "kretén"?

No, nejdříve se musíte probrat situacemi, kdy se používá. Pro příklad si vezměme věty uvedené výše.

V první větě si řečník stěžuje na jednání nedbalého mechanika, který špatně vykonal svou práci. V tomto případě by se jistě hodilo říct, že byl "nedbalý", "špatně vyučený" nebo třeba že "při tom nepřemýšlel". "Ten mechanik mi ty brzdový destičky nevyměnil pořádně, takže mám teď podělanej rotor! Ten snad u toho nemyslel!"

V druhém případě není úplně jasný kontext. Neznáme řečníka, nevíme, jestli Karel z účetního pracuje pomalu, je trochu puntičkář, když přijde na zpracování požadavku na úhrady výdajů, nebo co vlastně. Je nezbytné prozkoumat, co přesně řečníka na Karlovi tak rozčiluje. Další zkoumání pak může odhalit snad nejen vhodnější, ale i přesnější slova, která se dají použít.

___________________________________________________________

* ableismus = diskriminace, nadřazenost a/nebo nenávist namířená proti lidem s postižením; z anglického ablism

** anglického slova cretin

*** a obdobně ta česky mluvící

**** a česky

Krvavé závěry

Napsala meloukhia pro this ain't livin'
___________________________________________________________

Takže, poslední dobou čtu hodně upíří literatury pro mládež. A tím myslím opravdu hodně. Měla jsem pocit, že pokud o tom hodlám mluvit, měla bych toho mít hodně načteno, abych to mohla spravedlivě posoudit; nehodlám komentovat nějaký společenský trend, aniž bych mu věnovala dostatečnou pozornost. A jak jsem zjistila, když jsem jednou z nesouvisejících důvodů vyrazila do knihkupectví, na trhu existuje spousta upíří literatury pro mládež, což znamená v rozsahu několika polic: The Vampire Diaries [Upíří deníky], Stmívání (The Twilight Saga), Vampýrská akademie (Vampire Academy), House of Night [Dům noci], Blue Bloods [Modrá krev], Night Huntress [Noční lovkyně], Morganville Vampires [Morganvillští upíři], Mortal Instruments [Vražedné nástroje], a to je jen pro ukázku. Nečetla jsem je všechny, ale četla jsem vzorky, spolu s dalšími jednodílnými knihami, co mi doporučili moji čtenáři pro jejich zvrácení obvyklých upířích témat [ENG]: Evernight, Companions of the Night [Společníci noci], and Mr. Darcy, Vampyre [Pan Darcy, vampýr].

Upíří mystiku [ENG] zkoumám už od té doby, co mě Baxt donutila přečíst si Stmívání, a snažím se přijít na to, proč je společnost, v níž žijeme, tak přitahována upíry, a co je momentálně konkrétně na upířích příbězích tak lákavého pro mladé ženy. Také se snažím prozkoumat, zda upíří literatura pro mládež je či není pro mladé ženy škodlivá, vzhledem k jejímu často problematickému obsahu. Řekla bych, že mladé ženy měly vždycky rády fantasy (když jsem chodila na základní/střední školu, mezi mými nejoblíbenějšími knižními sériemi bylo fantasy), ale konkrétně upíří fantasy lidi láká až teď a upíří fantasy má málo společného s lacinými dívčími power fantasy knihami, které jsem čítávala za svého křehkého mládí (ale, koho chci oblbnout, čtenáři, co mě skutečně znají, jsou si moc dobře vědomi, že jsem nikdy nebyla "křehkou mladicí", od "šprtky" jsem přešla rovnou k "průšvihářce"). Netušila jsem, jak moc se na trhu pro mladé upíří literatura v posledních letech rozmohla, jelikož už v knihkupectví nepracuju, a tudíž nejsem v tak častém kontaktu s nakladatelským průmyslem.

Nedávno jsem psala o posunu, jehož jsem si u moderních upířích románů povšimla [ENG], kde se z upíra místo monstra stává milostný objekt. Upíři byli v podstatě přeměněni v nový druh romantického hrdiny a jsou zasazováni do velmi starých příběhů, které se všechny točí okolo zápletky "mladá dívka s neklidnou minulostí se zamiluje do poněkud nebezpečného týpka, překonají spolu nějakou překážku, konec". A abychom byli fér, přesně tohle jsem zbožňovala, když jsem se nacházela ve své fázi literatury pro mládež (copak je někdo, kdo nemiluje Alannu plížící se ven s Georgem Cooperem, Králem zlodějů?).

Tohle se týká i romantických novel, tedy dlouho populárního žánru u mladých žen (a samozřejmě i některých starších čtenářek). A myslím si, že to je na záplavě upíří literatury pro mládež to nejzajímavější. Přestože některé prvky bývají obměněny, jejich příběhy vlastně nepřináší nic nového, avšak jsou přitažlivé i pro starší čtenářky. Řekla bych, že z historického hlediska vždycky existovala jasná hranice mezi fantasy/romantikou pro mládež a fantasy/romantikou pro dospělé, a ta hranice se teď boří.

Tak proč tomu tak je?

Jedním z nejvýznačnějších rysů upíří literatury pro mládež je, že její upíři v podstatě nejsou zlí. Musí být pochopitelně zbaveni své nestvůrnosti, protože bychom se nedokázali ztotožnit s milostným objektem, který pro přežití zabíjí lidi (ačkoliv podstupující duševní muka nad špatnými skutky minulosti v případě napraveného upíra přijatelná jsou). Upíří literatura přišla se spousty kreativních nápadů, jak tento problém vyřešit: upíři živící se zvířecí krví, upíři živící se syntetickou krví, upíři kradoucí zásoby krve z laboratoří/nemocnic/krevních bank, upíří, co krev berou pouze od dobrovolných dárců. Překvapivě jsem nenarazila na žádnou knižní sérii, kde by byl upír ochotný zabíjet pro jídlo zlé lidi jako formu potrestání; předpokládám, že fantasy pomsty není na trhu pro mládež příliš populární (ačkoliv ve Smívání je zmíněno, že Edward tuhle praktiku během své rebelské fáze vyzkoušel).

S tím, že se odstraňuje komponent pití krve, musí autoři samozřejmě zbavit upíry i jejich sexuality. To, co odjakživa dělá upíry pro lidi tak zajímavými, je ona hluboká sexuální symbolika spojená s pitím krve a výměnou tekutin. Takže když nějaký upír krev nepije, byla odstraněna obrovská sexuální metafora, a jelikož ten upír (a téměř vždy se jedná o upíra, ne upírku) odmítá krev pozřít, musí se zdržovat i blízkého fyzického kontaktu se svým romantickým objektem v podobě lidské ženy ze strachu, aby neztratil kontrolu. Výjimkou jsou knihy o Sookie Stackhousové (Pravá krev). které jsou samozřejmě psané pro dospělé, ne pro mladé čtenáře.

Takže jsme se dobrali dvou zvláštních variací: upíři byli odjakživa monstry se sexuálními atributy. Nyní jsou zbaveni sexu i monstróznosti. Stále s sebou nosí auru nebezpečí převzatou z upíří literatury minulosti; zachází se s nimi jako s hororovými postavami a spojujeme si je s věcmi, co na nás vyskočí ze tmy. Ale většina upírů, na které v upíří literatuře pro mládež narazíme, v podstatě o své tesáky přišla. V případě Spika z Buffy je to doslova pomocí čipu, který mu brání páchat násilí - dějová pomůcka, díky níž diváctvo musí se Spikem sympatizovat, až ho nakonec začneme akceptovat jako skutečného spojence a romantický objekt (měla bych však poznamenat, že Buffy nepatří zrovna do kategorie "pro mládež", a ve skutečnosti se hodně mladým fanouškům momentální upíří úrody Buffy nelíbí). S výjimkou zlých upírů, zveličených padouchů, kteří ani žádnou skutečnou osobnost nemají, ti upíři, které ženy milují a znají z moderní upíří literatury, ani opravdovými upíry nejsou.

Nejenže si násilím neberou lidskou krev, hodně z nich dokonce může chodit na denní světlo, držet kříže a česnek, chodit do kostelů, přijít do kontaktu se svěcenou vodou, tekoucí vodou, a tak dále. Některým ani neublíží kolík zapíchnutý do srdce. Udržují si schopnost nesmrtelnosti, odjakživa s upíry spojovanou, a většinu lze zabít pouze setnutím hlavy (v některých případech useknutím končetin) a/nebo jejich zapálením. Takže autoři upíří literatury pro mládež vlastně vyvolávají upíří mýty, aniž by jimi nějak museli omezovat.

Upíři s pásy cudnosti. Jaká to podivná myšlenka.

A přesto myšlenka, kterou lidé očividně "žerou". Patrně se jako společnost nacházíme ve fázi, kdy si žádáme kontrolované nebezpečí a promyšlená rizika. Rádi si představujeme, jak nás někdo ovládne a naprosto očaruje, ale nechceme to "se vším všudy". Líbí se nám představa nesmrtelného, nadlidsky silného partnera, který je hluboce sužován vnitřními boji, někdo, kdo ztělesňuje mytologii se sexuálními atributy, ale ve skutečnosti sex neprovozuje. Také se nám očividně zamlouvá představa, že jsme do vztahu vtáhnuty, místo abychom zakusovaly sexuální svobodu. Vyměňovaná objetí a polibky mezi našimi hlavními hrdiny nám plně stačí, dokonce nás uspokojují, soudě podle toho, jak tyto knihy mizí z poliček.

Totiž, ono vždycky existovalo místo pro romantiku, kterou nazývám cudné svádění; knihy, co nejsou sexuálně explicitní, pohybující se na hranici sexuálních scén, ale nezacházející do grafických detailů. V některých těchto knihách sexuální scéna znamená spíš osahávání se na gauči a líbání než skutečný sex a čtenářky si milostné romány tohoto druhu dlouho vychutnávaly. Většinou jsou ale milostné romány pěkně řízné a některé dokonce oplzlé (existuje důvod, proč se jim říká "trhači živůtku"), a proto mi přijde zajímavé, že se od toho čtenářky odtahují a jdou (tak říkajíc) s otevřenou náručí vstříc upíří literatuře pro mládež, která představuje mnohem krotčejší verzi sexuality.

Opravdu, některým čtenářkám se nelíbí knihy jako je Pravá krev, protože jsou příliš explicitní, a tytéž stížnosti zazněly na adresu Vampýrské akademie. Je to výsledek naší podivné duální kultury, v níž je všechno o sexu, a přesto není ženám dovoleno být sexuální? Naplňuje snad cudná literatura touhu být součástí sexuálního světa, aniž by do něj člověk naplno vstupoval?

Protože něco vám povím, drazí čtenáři: lidé tyhle knížky zcela jistě nečtou proto, že by byly dobré. Vážně, v jednu chvíli jsem, jen abych si pročistila hlavu, popadla Pýchu a předsudek (Pride and Prejudice) a bylo to jako den a noc. Víte, já nikdy nebyla blázen do Jane Austenové, ale jak jsem četla, neustále mě napadalo: "DO PRDELE! TO JE ÚŽASNÝ! TAKHLE KNÍŽKA JE FAKT SAKRA VÝBORNÁ!" Dokonce jsem si části předčítala nahlas a smála se radostí. A pak jsem musela číst Frostbite [Ledové kousnutí] a chtělo se mi brečet.

O upíří literatuře pro mládež ještě mluvit; tímhle jsem jen chtěla pro budoucí články připravit půdu, protože o upíří kultuře jsem sice už mluvila, ale zatím jsem se nedostala přímo k literatuře pro mládež. Takže tenhle příspěvek považujte za férové varování: budou tady upíři.

Proč je začleňující jazyk důležitý

Napsala meloukhia pro FWD/Forward & this ain't livin'
___________________________________________________________

Nedávný střet, k němuž došlo na jedné feministické stránce, mě rozesmutněl, ne však překvapil. Jeho účastníci si naříkali na přítomnost článků o rase, genderu, postižení, třídě a dalších tématech sociální spravedlnosti na feministických stránkách. "Proč nemůže být feminismus," ptali se, "prostě o ženách?"

Pro mě je feminismus zbytečný, pokud se mu nedaří rozpoznat množství přesahujícího a mnohonásobného bezpráví. I v případě, že vám záleží jenom na "ženách", tak upřímně doufám, že myslíte "všechny ženy". Jako hnutí se feminismus primárně zaměřoval na problémy, které se týkaly bělošských, nepostižených, cis žen ze Západu. Některé z výdobytků feminismu pomohly i ženám mimo tuto úzkou kategorii, to je pravda, ale dokud si hnutí neuvědomí, že životní zkušenosti různých žen se často zcela liší a každá může mít jiné priority a starosti, má feminismus vylučující charakter. A, řeknu to znovu, pokud se staráte o všechny ženy a nepovažujete věci jako rasu, gender, postižení a třídu za "ženské otázky", narazíte na problém, protože spoustě ženám ubližujete.

To mě přivádí k tématu začleňujího jazyku. Pokud jste bělošská, cis, nepostižená, západní feministka, máte spoustu bezpečného prostoru. V podstatě jakýkoliv prostor věnovaný "feminismu" je pro vás bezpečný, protože je vysoká šance, že lidé v jeho vedení a/nebo lidé pohybující se na webové stránce oné komunity jsou jako vy. Pokud jste nebělošský člověk, člověk s postižením, trans člověk, člověk, co nežije na Západě, či člověk z nížší sociální vrstvy, existuje pro vás mnohem méně bezpečného prostoru, pokud se chcete do feminismu zapojit. Pro jiné bezpečný prostor se ve skutečnosti může změnit v naprosto nebezpečný a škodlivý prostor pro váš, protože lidé prohlašující, jak jim záleží na "ženách", nadále mluví o lidech, jako jste vy, přezíravým tónem. A nádále vás, až příliš často, aktivně utlačují.

Rasismus, ableismus, klassismus, cissexismus, transmisogynie, transfóbie, sexismus, sizeismus i heterosexismus* ve feministické komunitě stále představují problém. Hodně lidí, co se identifikuje (nebo by chtělo) jako feministky/-é, se stávají jejich obětmi. Jsou to problémy, které si některé bělošské, cis, nepostižené, heterosexuální feministky ze střední třídy uvědomily a snaží se s nimi bojovat, nazývají se "spojenci" a snaží se lidi z utlačovaných skupin do svého feminismu začlenit, snaží se obhajovat sociální spravedlnost a uvědomovat si jeho potřebu pro všechny lidi, nejen bělošské, heterosexuální cis dámy.

I ti, kteří se snaží být dobrými spojenci, to občas zvořou a používají vylučující jazyk. A když je na jejich chování někdo upozorní, často se začnou zuřivě obhajovat a mlátit kolem sebe pěstmi. Jiní uznají, že nějak uškodili (občas dvojitě, nejdřív kvůli špatnému jazyku a poté přehnaným reakcím na lidi, co vznesli námitky). Některé spojence to dokonce mrzí a omluví se nebo vynaloží snahu, aby své chyby v budoucnu neopakovali. Pro takového spojence to je uklouznutí, užití "špatného slůvka" nebo vlastní selhání, že do diskuze, která nikoho vylučovat neměla, nedokázal nějakou skupinu lidí zahrnout. Pro člověka, který dané slovo nebo frázi denně poslouchá jako nadávku a jako zbraň, který je neustále záměrně vylučován, je to jako by mu ten, kdo se prohlašuje za přítele, vrazil kudlu do zad.

Ne že by to bylo úplně nečekané, ale stejně.

Co mají následující slova a fráze společného?

Čubka. Krypl. Mít koule. Kunda. "On/jeho" jako obecné zájmeno, když se mluví o člověku neznámého genderu. Megera. Děvka. Skutečná žena. Retard. Spodina. Běhna. Přirozená žena. Čarodějnice. Hluchý/á. Idiot. Vzmužit se. Osmahlý/á. Biologické pohlaví. Negr. Šílený/á. Transka. Postavit se. Invalida. Psycho(uš). Asexuál (jako označení pro někoho, kdo se za asexuálního nepovažuje). Zmrd. Blázen. Svině. Mužatka. Buzerant. Kráva. Slepý/á. Kretén. Schizofrenik. "Postižený" používané jako podstatné jméno. Žena narozená jako žena. Používání zájmena "on", když se mluví o trans ženě, a "ona", když se mluví o trans muži. Tlusťoška.**

Všechny jsou vylučující. Některá tato slova se dnes aktivně používají jako nadávky, některá se používala v historii k utlačování, umlčování a opomíjení jistých skupin populace, mezi nimiž byly i ženy. Některé tyto termíny jsou rasistické, některé sexistické, některé klassistické, některé cissesixistické, některé hererosexistické, některé ableistické. (Úmyslně jsem neuvedla termíny speciesistické***, protože zatímco já si myslím, že existuje jasná spojitost mezi právy zvířat a feminismem, jiní možná nesouhlasí, a proto si nemusí myslet, že je speciesistický jazyk vylučující.) Spousta těchto slov je běžnou součástí hovorového jazyka; já, například, používám slovo "svině" neustále. Hodně z nich lidé používají bezmyšlenkovitě, aniž by si uvědomovali, co vlastně říkají, jedná se tedy o neuvědoměle vylučující termíny.

Lidé, co se považují za feministky/-y, by je však používat neměli, pokud pro ně feminismus znamená obhajobu a zlepšování podmínek pro všechny ženy. Kárám tím i samu sebe. S každým jejich použitím, tím podněcujeme rozdíly mezi námi a jimi. Vylučujeme ty Odlišné a dáváme tím najevo, že nám vlastně na problémech ostatních nezáleží. Dáváme najevo, že náš titul spojence byly jenom řeči.

Podle mého názoru by měl být feminismus ve své podstatě o spravedlnosti. O spravedlnosti pro všechny ženy. Nejen ženy, které pasují do velmi úzkých kategorií. A proto musíme používat takový jazyk, který nevylučuje. Proto musíme vytvořit prostory skutečně bezpečné pro všechny. Proto si musíme být vědomí svých činů a omluvit se, pokud někomu ubližují. Nemůžeme napravit škody, které jsme způsobili jiné lidské bytosti, ale můžeme pracovat na tom, abychom jim v budoucnu předešli.

Hodně lidí svůj vylučující jazyk obhajuje. Říkají, že nějaké slovo mají rádi nebo že nedokážou vymyslet vhodnou náhradu nebo fakt nechápou, proč by to měli nějak měnit. "To slovo už má ale jiný význam" nebo "ale já vážně nejsem [vyber svou slabinu]ista, takže to nevadí". Ale o to jde. I když to slovo nemá ten či onen původní význam, neznamená to, že s sebou nenese velmi negativní podtext. I když se někdo domnívá, že se to slovo používá v pozitivním smyslu, stále je plné negativních aspektů. Stále má za sebou pěknou barvitou historii. Znamená to, že při každém jeho použití nevědomky podporujete opresi. Člověk se na opresivním systému totiž může podílet a dokonce ho podněcovat, aniž by se k němu aktivně hlásil.

Lidé, kteří se ohrazují, když je někdo upozorní, že by neměli používat vylučující jazyk, jsou často lidé, co mají co ztratit, kdyby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Kdybychom například žili ve společnosti, kde neexistuje nenávist vůči trans lidem, každý kdo je cissexuální by ztratil své privilegium. Jak říká staré přísloví**** "přejeme přátelům vše dobré, jen ne to nejlepší" a zdá se, že to platí i o záležitostech sociální spravedlnosti, ačkoliv jen těžko najdete někoho, kdo to otevřeně přizná. Toho, kdo má co ztratit v boji, upozornění, že někomu svými činy ubližuje, ohrožuje. Proto se lidé tolik kroutí, když je informujete, že používáním některých slov jenom škodí. Proto se lidé tolik brání, když se jich někdo zeptá, proč do diskuze nedokázali zahrnout i jinou perspektivu. Proto se lidé naštvou, když je upozorníte na jejich privilegium.

Můžete věřit z celého srdce, že sexismus je příšerné zlo, ale jakmile nazvete nějakou ženu "sviní", trochu to váš názor podkopává. Může vám vadit, že lidé s postižením jsou společností utlačováni a opomíjeni, ale jakmile někoho nazvete "idiotem", říkáte tím, že je v pořádku lidi s postižením nadále utlačovat. Pokud vyzýváte k "povstání", nevědomky vynechávate celou populaci těch, kteří vstát nemohou, jako lidé připoutaní k posteli či lidé na vozíčku. Pokud někoho nebo něco nazvete "bláznivým" či "šíleným", používáte mentální poruchu jako nadávku.

Tak s tím přestaňte. Přestaňte používat vylučující jazyk. Začněte lidi začleňovat.

A přestaňte se snažit to obhajovat. Pokud jste tak líní si najít lepší slovo nebo frázi k použití, je to problém váš, ne společnosti. Pokud nedokážete být dostatečně kreativní, abyste se zamysleli nad novým slovem nebo frází, které nikoho nevylučují ani neumlčují, očividně jste nikdy neslyšeli o slovníku synonym.

___________________________________________________________

* Pro vysvětlení těchto pojmů si prosím otevřete slovníček z pravého menu.

** Pokud vás napadají další nevhodné výrazy v češtině používané, můžete na ně upozornit v komentáři.

*** Speciesismus - nadřazenost člověka nad jinými živočišnými druhy.

**** Napadá někoho vhodný český ekvivalent?

Rozhovor

Napsala meloukhia pro this ain't livin'
___________________________________________________________

Co si pamatuji, s otcem jsme se nikdy nebavili o sexu. Všechno jsem si tak nějak odvodila sama, případně informace posbírala ze všech možných zdrojů. Chci tady však mluvit o tom, když rodiče se svými dětmi o sexu mluví, protože se jedná o důležitý rozhovor, k němuž se dá přistupovat mnoha různými způsoby.

Některé návrhy, o tom, jak mluvit s dětmi o sexu, sexualitě a genderu, na které narážím, mě poněkud znepokojují. Myslím, že jsou tyto návrhy často míněny dobře, přitom ale můžou skutečně ublížit. Lidé by si měli dobře rozmyslet, co vlastně řeknou, protože jde o diskuzi s dalekosáhlými důsledky a bezděky byste mohli rozpoutat něco hodně ošklivého. Mám dojem, že rodiče chtějí tento rozhovor vést, protože mají strach o emocionální a fyzické zdraví svých dětí, ale musí si uvědomit, že i když se člověk snaží být nápomocný, někdy místo toho může škodit. Stejně jako lze tlusté dítě nastartovat na život plný poruch stravování a dalších problémů, pokud ho zostuzujete tím, že ho nutíte zhubnout, protože si myslíte, že být tlustý rovná se být nezdravý, tím, že homosexuální dítě povedete k heterosexuálnímu chování, v něm můžete zasít celoživotní sebenenávist. Stejně tak říct sexuálně "výstřednímu" dítěti, že jediný druh sexu je ten "normální", je nebezpečné. A tak dále.

Hlavní je si uvědomit, že tenhle rozhovor se netýká rodiče, což si spousta lidí neuvědomuje. Tenhle rozhovor se týká dítěte. Jak jeden rodič píše, tohle se netýká mě [ENG]. Základním cílem tohoto rozhovoru by mělo být jak poskytnout dítěti užitečné, zdravé a pro jeho věk vhodné informace a připomenout mu, že se to týká jeho a rozhodnutích, která učiní. Rodiče by také měli mít na paměti, že je v přirozenosti [ENG] dětí a vzláště teenagerů lhát a zamlčovat informace. I když dítě ujistíte, že pokud se vám svěří, nic zlého se mu nestane, stejně se rozhodne vám nic neříct. A musí vědět, že to je v pořádku a že pokud je mu nepříjemné mluvit o něčem se svým rodičem, může o pomoc požádat někoho jiného, a že ten člověk, za kterým půjde, bude respektovat jeho soukromí.

Svou první antikoncepci jsem si zařídila s pomocí starší kamarádky. Ne protože jsem se bála, že by mi otec nepomohl nebo by to neschvaloval, ale protože jsem se styděla, cítila se trapně a nepříjemně a vyrovnávala se s novou fází svého života a cítila jsem se mnohem lépe s někým, kdo nebyl můj rodič. A ona to respektovala a nic o tom otci neřekla, protože pochopila, že v tu chvíli jsem byla ve středu zájmu já a že krytím mých rozhodnutích mi pomáhala udělat ta správná rozhodnutí, jako je použití antikoncepce, místo abych měla nechráněný sex a otěhotněla. Otcův neutrální až pozitivní přístup mi to umožnil, protože jsem se při svém jednání cítila v bezpečí, a i kamarádka mého otce věděla, že je její jednání v pořádku.

Při rozhovoru o sexu jde o mnohem víc než jen os sex. Je to příležitost, jak si promluvit o škále lidské sexuality a genderové identity. Je to šance, jak děti poinformovat, že spoustu věcí je normálních, že jejich těla patří jen jim a mají nad nimi plnou pravomoc. Je to pro rodiče příležitost přiznat, že jiní lidé můžou někdy pro dítě představovat lepší podporu a zdroj informací, a to je v pořádku.

Co je dobré zmínit při rozhovoru o sexu:

• Tvoje tělo patří jen tobě. Nikdo tě nemůže nutit, abys ukázal/a své genitálie, nikdo ti na ně nesmí bez povolení sahat, nikdo by tě neměl nutit sahat na jejich genitálie a ty na cizí genitálie také nesmíš bez povolení sahat. Máš pravomoc se rozhodnout, jestli chceš mít sex, kdy a kde. Musíš respektovat výslovná přání svého partnera/své partnerky týkající se sexu. Máš pravomoc se rozhodnout, zda chceš mít děti a pro případné rodičovství určit vlastní načasování.
• Výslovný souhlas je důležitý a může se snadno změnit v nesouhlas. Pokud někdo řekne "ne" nebo "přestaň", znamená to, že bys měl/a přestat. I ty máš pravomoc říct "ne" a "přestaň", pokud je ti cokoliv nepříjemné. Pokud se rozhodneš, že nechceš mít sex nebo ti některá konkrétní aktivita vadí, nedělá to z tebe horšího člověka. Nikdo nemá právo nikoho nutit do něčeho, co nechtějí obě strany, nikdy.
• Může tě přitahovat naprosto kdokoliv. Můžou tě přitahovat muži, ženy, lidé nejasného genderu i cokoliv mezi tím, to všechno je v pořádku. Tvoje sexuální orientace: heterosexuál, asexuál, bisexuál, queer, lesba, gay, atd. se týká jen tebe samé/ho a nejedná se o "rozhodnutí", něco, co můžeš volně měnit. Není to nic, za co by ses musel/a stydět. Nutno však dodat, že žijeme ve společnosti, pro kterou jsou jisté druhy sexuální přitažlivosti nebezpečné a je nutno s nimi zacházet opatrně. To je na houby a není to fér a neměl/a by ses kvůli tomu nutit do vyjádření sexuality, se kterou se neztotožňuješ: pokud jsi kluk, kterému se líbí kluci, nemusíš předstírat, že se ti líbí holky. Ale měl by sis dát pozor, o jaké kluky projevíš zájem.
• Spousta druhů sexuálních aktivit je normální a zdravá. Do toho, jaký druh sexuality ti způsobuje potěšení, nikomu nic není, dokud se vše děje se souhlasem všech zúčastněných. Pokud si rád užíváš "tvrdší" sex, nedělá to z tebe horšího člověka, neznamená to, že má kdokoliv právo tě obtěžovat, nedělá to z tebe zrůdu. Totéž platí, pokud nemáš o sex zájem vůbec.
• Fetiše mohou být zdravé, normální a v pořádku. Nestyď se za ně. Mluv o nich se svým partnerem/svou partnerkou/svými partnery. Zásadní je komunikace.
  
• I představy jsou zdravé, normální a v pořádku. Pokud máš představu zahrnující znásilnění, neznamená to, že chceš být znásilněn/a. Pokud si chceš své představy sehrát v bezpečném prostředí po dohodě se svým partnerem/svou parnerkou, je to v pořádku. Ale nemůžeš své představy sehrávat bez něčího souhlasu: musíš se ujistit, že jste se na všech scénách pečlivě domluvili a že se všichni neustále cítí bezpečně.
• Sexualita může být nebezpečná. Existuje celá řada sexuálně přenosných chorob a to ne nezbytně přenosných pouze přes soulož. Ochraň sebe a svého partnera/svou partnerku/své partnery tím, že budeš pravidelně chodit na prohlídky, budeš používat kondomy a budeš se pravidelně informovat o svém i parnerově/partnerčině zdravotním stavu. Pokud máš například opar (herpes) neznamená to, že nemůžeš provozovat sex: znamená to, že si se svým parnerem/svou partnerkou/svými partnery musíš o skutečnosti, že máš opar, promluvit.
• Gender (sociální pohlaví) není jednoznačný. Vyjádření našeho genderu může být značně proměnlivé a pokud se cítíš nepříjemně se svým předepsaným genderem nebo máš problém se s ním identifikovat, je to v pořádku. Možná si o tom budeš chtít promluvit s odborníkem nebo si přečíst knihy o genderové identitě, aby ses dozvěděl víc a mohl/a tak svou genderovou identitu prozkoumat. My (tvoji rodiče) nebo já (tvůj rodič) tě podpořím a budu tě milovat, ať už jsi, kdo jsi: pokud tě například všichni považují za holku, ale ty věříš, že jsi chlapec a raději by ses představoval jako náš/můj syn, my/já tě tě v tom podpořím/e a pomůžu ti najít služby, které k tomu možná budeš potřebovat.
• Ani biologické pohlaví není jednoznačné. Zatímco mnoho lidí má biologické pohlaví mužské nebo ženské, někteří lidé se rodí i jinak.
• Na pornu a erotických materiálech nemusí být nutně nic špatného, ale určité druhy porna/erotiky jsou škodlivé. Snaž se hledat v materiálech pro ženy přátelských, které nabízejí firmy ženami vedené. Zatímco většina dětí by od svých rodičů nejpíš nechtěla slyšet doporučení na dobré porno, rodiče mohou děti jemně nasměrovat správným směrem (pokud jsou ve vhodném věku).
• Sexuální hračky jsou také skvělá věc. Opět třeba podotknout, že většina teenagerů nejspíš nechce slyšet rady od svých rodičů nebo s nimi chodit do sexshopu, ale dětem by se mělo dát najevo, že takové hračky jsou přístupné a že je důležité použít ty správné a dobře se o ně starat. (Například použít pro anální hrátky vhodné anální kolíčky.) Jelikož většina sexshopů nevpouští nezletilé zákazníky*, rodiče mohou dětem vyzvednout katalog nebo jim umožnit prohlídku online katalogu takových pro ženy přátelských obchodů jako jsou Good Vibrations nebo Babes in Toyland**.
• Pokud potřebuješ pomoct, sežeň si ji. Pokud ti není příjemné jít za námi/mnou (tvými rodiči/tvým rodičem), je to v pořádku. Mnohem důležitější je, že si seženeš pomoc, ať už jde o jakýkoliv problém. Můžeš jít pro pomoc za mými/našimi přáteli a oni budou respektovat tvoje právo na soukromí. Můžeš jít pro pomoc i za jinými dospělými přáteli, ale buď prosím opatrný/á, protože někteří dospělí "přátelé" ve skutečnosti nejsou moc přátelští.

Co by se při rozhovoru o sexu rozhodně nemělo říkat:

• "Počkej, dokud se nevdáš/děti potřebují matku a otce/nemůžeš mít děti, pokud nejsi v manželství/svobodné rodičovství je špatné/rodičovství homosexuálů je špatné/sex před svatbou je špatný." To ničemu nepomáhá. Jde o zahanbování.
• "Lidé mohou mít jen jednoho sexuálního partnera/jedině monogamie je normální.“ Monogamie není jediný sexuální/životní styl . Možností je také polyamorie. Důležité je zdůraznit komunikaci; tajní partneři nejsou v pořádku. Více partnerů se vzájemným souhlasem a diskuzí ano.
• "Některé ženy si znásilnění zaslouží." To jako vážně? Tohle bych neměla muset vysvětlovat, ale někteří lidé skutečně věří, že ženy, které se oblékají/chovají určitým způsobem si do jisté míry znásilnění zaslouží. Jak bylo zmíněno na Fugitivus, takovéhle názory vlastně dělají z žen terč [ENG], protože násilníci takové řeči slyší a začnou takové ženy považovat za skvělé oběti pro znásilnění.
• "Pokud pro partnera něco uděláš, on ti pak dluží a ty máš právo po něm vyžadovat odměnu." Ehm, ne. Vztahy fungují na principu "ber a dej", jsou o vzájemných kompromisech.
• "Měl/a bys/musíš za mnou s čímkoliv přijít." I když byste byl ten nejfajnovější, nejotevřejnější a nejbáječnější rodič pod sluncem, o některých věcech s vámi dítě prostě mluvit nechce. Musí vědět, že to je v pořádku, a že si může o tom může jít promluvit s jiným důvěryhodným dospělým.

___________________________________________________________

* V Česku může být situace jiná; nejspíš se to liší obchod od obchodu.

** Jde o americké obchody, v Česku si nejsem vědoma žádných vysloveně pro ženy přátelských sexshopů.

Můžeš si za to sama: Společensky přijatelná postižení a populární případy

Napsala meloukhia pro FWD/Forward & this ain't livin'
___________________________________________________________

V zuřivé diskuzi probíhající u mého článku o kampaních proti rakovině prsu používajících vylučující taktiky [ENG] jsme se začali bavit o tom, proč se vlastně rakovině prsu věnuje tak vysoká pozornost, a několik čtenářů přišlo s dost zajímavými myšlenkami. Anna [ENG] podotkla, že hnutí proti rakovině prsu začalo jako lidová organizace založená ženami, které rozčiloval nedostatek povědomí o této nemoci a velké množství zbytečných úmrtí. Mnoho lidí (včetně mě) ve svém komentáři poukázalo na potenciální peněžní zisky, kterých se chytají firmy podporující charitatní případy, aby vypadali jako sociálně zodpovědní. A kaninchenzero [ENG] i Amandaw [ENG] odkázaly na fakt, že rakovina prsu je nemoc druhu "bez viny", což znamená, že lidé, kteří rakovinou prsu onemocní, jsou považováni za nevinné oběti. Za svou rakovinu, jinými slovy, nemůžou.

Tohle však není další příspěvek o rakovině prsu.

Tohle je příspěvek o tom, proč některé zdravotní kondice dostávají větší pozornost než jiné. Protože v Americe* rozhodně máme představy o tom, z čeho bude dobrý mediální případ a z čeho ne, a mnoho takových přestav je zakořeněno právě v představě o osobní zodpovědnosti. Tento koncept má v americké kultuře a společnosti hluboké kořeny a nese s sebou ničivé následky vlekoucí se dodnes.

Celá podstata americké sociální politiky leží kolem myšlenky, že všechno je něčí vina, že konkrétní jedinci si za určité věci můžou sami a že tito jedinci si naši pomoc nezaslouží. Vezměte si třeba americký přístup k chudobě. Navzdory rozsáhlým důkazům nasvědčujícím opak, mnoho lidí očividně věří, že lidé jsou osobně zodpovědní za svou chudobu. Přestože chudoba je klasickým případem mnohonásobného sociálního problému, v němž hraje roli sociální vrstva, do níž se člověk narodil, i jeho gender, lidé stále setrvávají v přesvědčení, že kdyby chudí "prostě víc pracovali" nebo "ukázali nějakou snahu", nežili by v chudobě. Dokonce jsem jednou měla profesora sociologie, který mi řekl, že kdyby chudí "nebyli tak líní, nebyli by chudí".

Konkrétně rakovina plic byla zmíněna jako skvělý příklad nemoci "můžeš si za to sám". Rakovina plic je ve Spojených státech** rakovinou s největším počtem úmrtí co do množství lidí, kteří na ni ročně zemřou (jak tvrdí American Cancer Society [Americká společnost pro léčbu rakoviny]). Není však ani zdaleka tak populární jako rakovina prsu. Proč tomu tak je? Protože jenom hnusní, smradlaví lidé, co kouří, rakovinou plic onemocní.

Přesně tak. Věděli jste, že lidé vystavení karcinogenům kvůli své práci/sociální vrstvě/domovu, pasivnímu kouření, částicím ve vzduchu způsobujím rakovinu, azbestu, atd., rakovinou neonemocní? To jenom kuřáci. Vážně! A to znamená, že rakovinu plic můžeme z mediálního hlediska bezpečně ignorovat, protože lidé jsou osobně zodpovědní za to, že ji dostanou. Už jsem pár lidí s rakovinou plic poznala a každý jeden z nich během diagnózy, léčby a rekonvalescence znovu a znovu zažíval nějakou verzi tohoto rozhovoru:

A: “Mám rakovinu.”

B: “To je hrůza, jakého druhu?”

A: “Rakovinu plic.”

B: “Ach.”

A: “…”

B: “Ty kouříš?”

Kardiovaskulární onemocnění je další příklad velmi závážného lékařského případu, který se týká obrovského množství lidí, a není příliš mediálně známý. Jistě, American Heart Association [Americká společnost pro léčbu onemocnění srdce] už má nějakou propagaci za sebou, plus pár značkových produktů pochybné kvality, ale spousta lidí si stále není vědoma rozsahu kardiovaskulárního onemocnění ani jeho příčin. Prohlídky, prevence a léčba nejsou poskytovány v takovém měřítku, jak se to děje u pomoci lidem s mnohem stravitelnějším zdravotním stavem. Proč? Protože jenom hnusní, tlustí a líní lidé můžou trpět kardiouvaskulárním onemocněním, tudíž si za to můžou sami, tudíž to není hodno mediální pozornosti.

Cukrovka je další nemoc, za níž si ti, kteří jí trpí, domněle můžou sami. Pokud jste diabetik, musí to být vaše chyba. Nejenže neprobíhá žádná větší snaha informovat o tom, jak cukrovka vůbec funguje (hej, věděli jste, že existují různé druhy cukrovky?), tahle pasivita ani příliš nepomáhá ve chvílích, kdy se člověk cukrovkou skutečně musí zabývat.

Ten seznam je delší. Princip je vám jasný. Pokud se dá zdravotní stav bezpečně svalit na člověka, který jím trpí, můžeme ho jako společnost bezpečně a hromadně ignorovat. Kdybychom snad přiznali, že si tyto nemoce zaslouží větší pozornost médií, rovnalo by se to prohlášení, že si lidé zaslouží podporu nehledě na vinu. A to, jak všichni víme, je socialismus.

Z AIDS se kupodivu do jisté míry stal mediální případ, přestože ne na stejné úrovni jako rakovina prsu. Myslím, že je to částečně díky pořádné lidové agitaci ze strany velmi rozličného davu. Ale na začátku? AIDS byl odepsán jako "teploušská rakovina" a jako takový ignorován. Až poté, co si lidé uvědomili, že věci jako infikované zásoby krve, nehody s jehlami v nemocnicích a heterosexuální sex můžou způsobit přenos viru, se AIDS dočkal nějaké veřejné pozornosti. AIDS byl taky jako mediální případ podpořen ve chvíli, kdy významní členové společnosti otevřeně promluvili o skutečnosti, že tuto nemoc mají, a tím přispěli k jeho polidštění. Přesto AIDS nadále zůstává značně poznamenaný. Konzervativní kazatelé například nadále řeční o tom, jak se gayům dostává jejich zasloužené odplaty, a nadále se předpokládá, že lidé s AIDS se nakazili při riskantním sexu nebo užívání drog (popravdě řečeno, uživatelé injekčních drog jsou velkou rizikovou skupinou, z části kvůli tomu, že sociální programy jako jsou výměny jehel jsou hrozně omezené, jelikož Američané nemají zájem zasahovat proti zabranitelným chorobám, které jsou považovány za chybu nedbalého nebo morálně nepřijatelného chování).

Řekla bych, že fibromyalgie je další skvělý příklad toho, jak se Američané nedokáží vypořádat se zdravotními kondicemi, které na nikoho nemůžou svést nebo najít původce onemocnění. Skvělý příklad, navíc obalený pořádným sexismem. Přestože postihuje všechny gendery, je často fibromyalgie považována speciálně za "ženský neduh", a jejím dalším břemenem je, že je v očích americké veřejnosti brána jako "silmulantská choroba". V očích veřejnosti, která je očividně neuvěřitelně vzdělaná ve zdravotních otázkách, zvlášně v možnostech léčby, soudě podle těch nápomocných rad, které neustále poskytuje. Když na nikoho nelze ukázat prstem, lidé jsou méně ochotní akceptovat, že nějaká nemoc skutečně existuje. I když se setkají s lidmi, kteří tou nemocí očividně trpí.

Duševní poruchy také spadají do této kategorie. Protože ji nelze najít na destičce mikroskopu, do jisté míry se předpokládá, že je mentální porucha předstíraná nebo neexistující. A lidé s mentální poruchou jsou podle těchto předpokladů částečně na vině. Určitě to musí předstírat, protože alternativní vysvětlení zní, že lidé mohou být nemocní bez jakéhokoliv očividného důvodu, bez možnosti léčby či pěkného léku, a to je nepřijatelné.

Aby z něj byl případ hodný mediální podpory, zdravotní stav musí být čistý a nezkažený. Musí mít jasnou a očividnou příčinu a oběti za něj nesmí být žádným způsobem zodpovědné. A protože kupa závažných zdravotních onemocnění tato kritéria nesplňuje, informační kampaně a výzkum je vytrvale ignorují.

Což znamená, že řadě velmi vážných zdravotních onemocnění není v této zemi věnován dostatek peněz ani pozornosti. Když se vzdělávání omezuje jen na nemoci, na jejichž oběť nelze svalit vinu, lidé o mnoho informací přicházejí. Včetně lidí z rizikových skupin. Když se dotace omezují na zdravotní stavy bez viny, znamená to, že závažné problémy zůstávají neřešené, a lidé trpící chorobou související s osobní zodpovědností se těžko dočkají respektu, nemluvě o léčbě.

Tohle má ohromný dopad na ty nejzranitelnější skupiny obyvatel, jako třeba lidé s nízkými příjmy, kteří moc nemají na výběr, když přijde na otázky jako je zdravotní stav zapříčiněný vystavením nebezpečným látkám v zaměstnání, nedostatky ve výživě či životem ve znečištěných oblastech. Jako třeba lidé s postižením, kterým by dotace na podpůrné programy skutečně mohly pomoct.

Jde o to, že i zdravotní stavy, které lze jasně připsat volbě životního stylu, mají stále mnohoznačnou povahu. Např. spousta lidí, co kouří, rakovinou plic neonemocní, stejně jako spousta nekuřáků bez jakýkoliv dalších očividných rizikových faktorů ve své zdravotní historii rakovinu plic dostanou. Přesto se stále neobjevuje snaha věnovat aspoň zlomek času dotacím a rozšiřování povědomí (v porovnání s jinými nemocemi, jsem si vědoma, že existuje probíhající výzkum a několik vzdělávacích kampaní o rakovině plic) a veřejnost tak přichází o užitečné info.

Tohle mě napadlo nedávno při bouři nevole vyvolané tím, že domácí násilí je uvedeno jako tzv. preexisting condition (tj. stav, u něhož nemáte od pojišťovny nárok na pojistné krytí, pokud nastal ještě před tím, než jste šli o krytí zažádat). Domácí násilí je dalším problémem, který je spojován s jakousi osobní vinou nebo jednáním ze strany obětí. Kde je nevole na řadou dalších věcí uvedených pod stejnou kategorií? Proč nás neštve skutečnost, že v podstatě jakýkoliv zdravotní problém pod sluncem je za preexisting condition považován? Samotná podstata termínu preexisting condition je protivná, vylučující a odporná.

Nezáleží na tom jak, proč, kdy nebo kde někdo přišel ke svému zdravotnímu stavu či postižení. Záleží na tom, abychom na úkor nemoci vhodně zakročili. Tato myšlenka však podkopává jedno ze základních přesvědčení americké společnosti, což je důvod, proč to jen zřídkakdy uslyšíte v mainstreamu.

___________________________________________________________

* Důvod, proč jsem se článek i navzdory jeho zaměření na americkou společnost rozhodla přeložit, je, že si myslím, že jeho poznatky lze do jisté míry aplikovat i na chování společnosti české.

** Nejen tam, ale i celosvětově.